Ševče, drž se svého kopyta! Anebo ševcová? Tradiční řemeslo zachraňují nově také ženy

Zatímco venku na ulici drnčí tramvaje a spěchají lidé, v dílně jednoho z nejvyhledávanějších českých ševců Erika Martina Lawarta se čas jako by zpomalil. Prostory připomínající galerii voní kůží, mezi obuvnickým náčiním se na stěně v rámu místo obrazu pohupují střevíce, jen o kousek dál odpočívá na velkém dřevěném stole elegantní štíhlá bota hudebního skladatele Leoše Janáčka. Stojí na sto let staré hnědé kůži, na které jsou načrtnuté části budoucích bot. Ručně je ušije teprve čtyřiadvacetiletá tovaryška Aneta Gretzová.

„Ševcovské řemeslo zažívá revoluci – ženy ševcové historicky neexistovaly, vždy to byly jen manželky ševců, ale třeba za sto let se už nikdo nebude divit, že boty vyrábí žena,“ usmívá se. Vizáží připomíná spíš modelku, na níž by se luxusní boty za několik desítek tisíc korun prodávaly samy. Ona se však rozhodla naučit řemeslo, které už roky v Česku skomírá. V tuzemsku žádnou další tovaryšku nezná a ševcových ve světě podle ní taky mnoho není. Pár jich Gretzová zná ze sociálních sítí nebo z mezinárodní ševcovské soutěže v Londýně: „Všechny jsou hodně odvážné, vtrhly do řemesla po generace vnímaného jako mužské.“