Jen dvě procenta rozhovorů ukončíme, když jsme si vše řekli. V ostatních případech dál často už jen tlacháme

Adam Mastroianni nesnáší akademické diskuse. Během studií psychologie na Oxfordu při nich přesto trávil nekonečné hodiny. Ukončit jalovou konverzaci mu přišlo nezdvořilé, a tak v ní trpně pokračoval. Sám sebe opakovaně přistihl, jak omílá pořád dokola jedno a to samé, jen aby hovor neskončil z jeho popudu. Jednou ho napadlo, že takhle možná vnímají rozhovor i lidé, se kterými mluví. Třeba je také jim trapné riskovat předčasné ukončení rozhovoru a ten se pak mění v prázdné žvanění bez konce.