Václav Klaus straší, čínský komický program, brněnská muňka ANO. Překlepy o nás říkají víc, než si myslíme

Povedl se mi roztomilý překlep. Při psaní textu o extrémních projevech odporu proti koronavirovým opatřením se mi najednou pod rukama zjevilo místo „Václav Klaus starší“ „Václav Klaus straší“. Přišel jsem na to až při druhém čtení. Zasmál jsem se sám sobě a napadlo mě oslovit kolegy a přátele na sociálních sítích s otázkou, jaké povedené překlepy mají oni. A jak za chvíli uvidíte, je to pole nepřeberné a nikoli nevtipné. Třeba taková mimimální mzda, Evropská centrální babka, brněnská muňka ANO nebo Lihový dům, to jsou trefy! Navíc mám podezření, že cosi podstatného vyjadřují. Takže – a o to nakonec půjde především – z překlepů lze možná načerpat i jistá poučení.

Začnu tím, že i řada přátel si myslí, že překlepy nejsou úplně jen tak. Položertem mi psali, zda jsem si jist, že se v  případě spojení „Václav Klaus straší“ jedná o překlep, a nikoli o vystižení reality. Zahloubal jsem se proto do učebnic psychologie. Jistě, přeřeky zkoumal Sigmund Freud, ale překlepy? A kupodivu ano! V knize Psychopatologie všedního života věnuje přepsáním celou kapitolu. A tvrdí, že i skrze přepsání a překlepy probublává do světa naše skutečné mínění o věcech, událostech a lidech. Například zkomolení jména či funkce v psaném textu (viz Václav Klaus straší) podle Freuda často znamená, že naše mínění o dotyčném není valné.