Být stále šťastný a usměvavý je blbost. Když něco chcete dokázat, není to lehké, říká člověk, který miluje volný pád

Postavit se na hranu střechy mrakodrapu nebo skalního útesu a skočit dolů. Pro většinu lidí těžko představitelný krok, protože strach by jim nedovolil se odrazit. Ne tak pro Belgičana Cedrica Dumonta. Od poloviny 90. let, kdy s parašutingem a extrémními seskoky začal, má za sebou tisíce volných pádů − z části v dresu týmu dobrodruhů sponzorovaných Red Bullem. O překonávání strachu a soustředění proto něco ví a přednáší o tom po celém světě. Kvůli koronaviru ovšem distančně a on-line. Tak ostatně vystoupí příští týden i na pražské konferenci Envision Forum 2020.

HN: Stěžejním tématem vašich přednášek je překonávání strachu. To je v době covidové pandemie poměrně aktuální. Co si z toho berete pro sebe?

Předně nemáme na výběr. Pandemie uspíšila řadu změn a musíme se jim přizpůsobit. Otázkou není zda, ale kdy a jak. Všichni jsme ve stresu, prožíváme emocionální horskou dráhu. Také já − v jednu chvíli mám pocit, že dokážu cokoli, druhý den si ale říkám, co se to sakra děje. Je to logické, nemáme nad tím žádnou kontrolu. Je ovšem skvělý čas na to, zkusit najít motivaci a to, co nás opravdu pohání. Najít vášeň. Máme příležitost být více vybíraví v tom, co budeme dělat. Aby nedošlo k mýlce, na momentální situaci neshledávám nic pozitivního, víc než kdy dřív platí, že přežijí jen ti nejsilnější. Jak v byznysu, tak v životě. Je to fakt, který musíme akceptovat, stres a strach ze změny, z transformace, strach z chyb. Zásadní je být odolní, protože každý den čelíme nějaké formě strachu, nyní ve větší míře než dřív. S tím, co se stalo, už nic neuděláme, pokud se ale zaměříme na naše silné stránky, na naše kompetence, můžeme věci dostat pod kontrolu a změnit vnímání situace, v níž jsme se ocitli. Říká se tomu kognitivní reframing. Z dnešní situace můžeme vyjít mnohem silnější, samozřejmě pokud ji přežijeme ekonomicky i mentálně.

HN: Kromě překonávání strachu často zdůrazňujete i potřebu zůstat pozitivní a být zatvrzelý, aby se člověk prosadil, stal se produktivnější a šťastnější. Lze to aplikovat také na koronavirovou krizi?

Ano i ne. Je velmi těžké zůstat optimistou a být pozitivní, protože perspektiva, ke které by člověk mohl vzhlížet, je nejasná. Víme, že to nebude trvat desítky let, kdy přesně se ovšem covidu a toho, co způsobil, zbavíme, zůstává v mlze. Jsem si jistý, že až se za pět let ohlédneme, budeme si moci říct, že jsme to zvládli, že jsme se adaptovali. Jinak máte pravdu v tom, že pocit štěstí je úzce spojený s naší výkonností. Když ze sebe a ze svého života máte dobrý pocit, dokážete toho víc a máte lepší šanci stát se tím, kým chcete. A kvůli tomu je klíčové umět se postavit vlastnímu strachu. Všude vždy opakuji, ať si nikdo nemyslí, že ti nejúspěšnější mezi námi jsou nadlidé. Všichni ti slavní umělci, sportovci, podnikatelé… Máme tendenci si je mytizovat, uvažovat o nich jako o superhrdinech, kteří nemají strach a nejsou jako my. To je ale hloupost. A vidím to na sobě. Lidé si myslí, že když skáču z letadel nebo z mrakodrapů, nemám strach. Jenže tak to není, naopak se pokaždé bojím. A kdybych strach necítil, je to varování, že toho mám nechat. To by bylo velmi špatné znamení. Drtivá většina úspěšných lidí si prošla hodně kritickými obdobími, prožívali zatraceně těžké časy, ale dokázali se adaptovat a soustředit se na to, co umí a co jim jde, a díky tomu mohli postupovat krok za krokem až tam, kde jsou dnes.

Dumont, Cedric

HN: Riskovat dnes může být ale nebezpečné.

Dnešní doba je pro riskování jako zrozená. Kdy jindy riskovat než teď? Samozřejmě nehovořím o zdravotním riskování. Teď můžete zjistit, kdo jste, jaké jsou vaše priority, kam skutečně míříte. Svým způsobem to je úžasný moment, kdy se můžeme vrátit ke kořenům, pochopit spoustu věcí a zlepšovat se.

HN: Našel jste v sobě díky covidu něco nového?

Tématu odvahy se věnuji dlouhodobě, přednáším o ní a teď mi o ní vyšla i kniha, takže jsem si mnoho z těch věcí velmi dobře uvědomoval. Ale když vláda v Belgii na jaře nařídila lockdown, můj první pocit byla vina. Vyčítal jsem si, co jsem předtím mohl udělat lépe. Pak jsem se začal sám sebe ptát, co musím zlepšit, co je třeba upravit, abych to překonal.

HN: Žijete z toho, že jezdíte po celém světě, přednášíte, učíte lidi, jak překonávat strach, skáčete z letadel a mrakodrapů. Koronavirus na váš byznys musel dopadnout drasticky.

Ano, bylo to tak. Před koronavirem jsem měl nabitý kalendář na rok dopředu, měl jsem přednášet po celém světě, ale najednou to všechno padlo, firmy své objednávky zrušily. Klíčové bylo, abych udržel komunikaci se svými fanoušky a s komunitou lidí, kteří mě sledují a pro které vyrábím obsah všeho druhu. Protože to je podstatná část mého byznysu, dělám fotky, videa, rozhovory, přednášky… To, jak se prezentuji na sociálních sítích a jak komunikuji s lidmi, se od jara výrazně zlepšilo. Opět jsem si u toho uvědomil, že všechno, co chceme a po čem toužíme, stojí na opačné straně než strach. Musíme ho překonat, abychom na to dosáhli a stali se architekty vlastního života. Stres, obavy, nervozita, všichni je známe, všechny nás omezují a limitují, protože jsme vychováni k tomu, abychom dodržovali spoustu pravidel. A z nich pak vychází naše jistota. Vezměte si třeba vysokoškolský titul. Jasně, chci, aby moje děti měly dobrou školu, aby studovaly, ale není to všechno. Nemůže to být něco, co vám dodá jistotu, co vás určuje.

HN: Ono se to báječně poslouchá, ale pro spoustu lidí, kteří žijí v opravdu těžkých podmínkách, mohou řeči o tom, jak mají překonávat strach, znít jako mlácení prázdné slámy. Když žijete v pekle, tohle vás spíš naštve.

Jenže mnoho z těch opravdu úspěšných lidí pochází z velmi nuzných poměrů. Prošli si peklem. Vždy máte na výběr. Situace, ve které se nacházíte − ať to je chudoba, špatná škola, rodiče −, je něco, co jste si pravděpodobně nevybral. Ale můžete si vybrat, jestli se usadíte v roli ublížené oběti, nebo se s tím pokusíte něco udělat.

HN: Povídejte to žebrákům, dětem, které doma bijí, matkám samoživitelkám…

Vím, že život dovede být strašně těžký. A překonat složité životní podmínky je velmi náročné, ale je třeba to zkusit. Znám lidi, kteří se narodili bohatí, zdánlivě měli mít všechno jako na stříbrném podnose, ale teď žijí v pekle, postrádají smysl života. Mají sice peníze, ale jinak nic. A peníze nejsou všechno. To, že vyjdete z pekla, můžete použít jako zbraň. Je mnoho faktorů, které rozhodují o úspěších nebo propadech, ale naprosto klíčové jsou drobné krůčky a drobná rozhodnutí, která děláme každý den. Když se narodíte v ghettu, je snadné stát se drogovým dealerem, to je ta jednodušší cesta. Existuje ale přece i jiná cesta. Hlavně studentům a mladým lidem opakuji, že vyrůstají v prostředí, které se jim snaží nadiktovat, že mají být pořád šťastní a usměvaví. To je ale blbost. Když něco chcete dokázat, vždy musíte překonávat spoustu nástrah a musíte vědět, že to nebude lehké. Projdete těžkými momenty. Okamžité štěstí je něco, co máte hned, ale vyprchá. Důležitější je pocit opravdového naplnění, který vám zůstane. A cesta k němu vede i přes těžká rozhodnutí. Náš život sestává ze spousty voleb: s kým se budete kamarádit, jaké si přečtete knížky, jestli a co budete studovat… můžeme pokračovat dál a dál.

HN: Jakou roli v tom, kam míříme a jak úspěšní budeme, hraje talent?

Každý máme určitou porci talentu. Ale to nestačí. Znám řadu mladých podnikatelů nebo sportovců se spoustou ambicí, ovšem jen zlomek z nich je ochotný jít tam, kam se nikdo jiný nevydá. Na to potřebujete mít velkou vnitřní sílu, být o sobě přesvědčený, mít to správné myšlení. A proto se může stát, že někdo, kdo měl třeba i méně talentu, ale věřil si, měl drajv a odhodlání, je nakonec úspěšnější než ten, který měl talentu víc.

HN: Jaká byla vaše cesta?

U mě stejně jako u jiných to má různé fáze. Když začnete kariéru, chcete všechno jen pro sebe, jste hladový. Ale v určitou chvíli, když získáte sadu zkušeností a znalostí, ucítíte potřebu se o ně s jinými podělit. To je má mise. Chci lidem ukázat, že se mohou neustále zlepšovat, že na sobě mohou pracovat a sebenaplnění dosáhnou kdykoli.

HN: Strachy, které při tom překonáváme, jsou asi různého druhu.

Je tu strach ze selhání. To souvisí s naším egem, nechceme, aby si o nás jiní říkali, že jsme zklamali. Když ale strach ze selhání poklesne, stoupne vám přímo úměrně sebedůvěra. Další je strach ze změny, nemáme rádi, když se věci posouvají, chceme zůstat v komfortní zóně. Opět to souvisí s naším egem. Máme strach z toho, jak nás budou druzí soudit. To se projevuje třeba ve velkých organizacích, kde se pak lidé bojí promluvit a vyjádřit názor, protože mají obavy, že se jim to nevyplatí, bojí se, jak je budou kolegové vnímat. V některých kulturách to je víc zakořeněné než v jiných, ale tato forma strachu je velkým rizikem pro organizace, je to zabiják inovací.

HN: Máte za sebou tisíce seskoků, ale pořád se před nimi bojíte, jak jste říkal. Proč tedy skáčete?

Od začátku jsem to bral jako způsob, jak se dostat ven z komfortní zóny. Je to prostředek, jak dosáhnout na hranice osobního lidského potenciálu. Zjistit, co dokážu. Už vím, jak strach překonat, ale nikdy to není snadné. Ani dnes po 25 letech, co skáču a létám, ani po 10 tisících seskoků. Nemusíte ale skákat z mrakodrapu, abyste pochopil, kdo jste, to je jen moje cesta. Pro jiné to může být kreslení nebo programování. Musíte se ale neustále posouvat. A když se otočíte, nesmíte litovat. Já nelituji ničeho. Stále chci několika věcí dosáhnout, ale jinak mám před sebou čistý stůl.

HN: Co vás ještě láká?

Chci napsat víc knih, je to skvělý způsob, jak předávat vědomosti. Chci víc šířit své poselství.

HN: Něco většího, dobrodružnějšího by nebylo?

Je tu jeden velký projekt, který mám v hlavě. Měl se uskutečnit letos. Nejsem ale ten, kdo by se upínal k budoucnosti. Vždy jsem bral věci tak, jak přicházely. A pokud nevyšly, nehroutil jsem se z toho a zaměřil se na něco jiného. Víc mě motivují dílčí denní cíle než vzdálená představa. Lidé se mě ptají, jaký mám hlavní cíl. Já ale žádný výjimečný nemám, chci se postarat, aby můj syn byl dobrým člověkem a využil naplno vlastní potenciál.

HN: Létat jste ale chtěl od dětství, ne? To byl váš cíl.

Byl to můj sen, to je fakt. Vždy mě fascinovala svoboda. Nehovořím o osobní nebo finanční svobodě, ale o té emoční. Potřebujeme všeho míň − méně emocí, méně očekávání, méně věcí. Jsem hodně minimalistický člověk. Pak můžete být sám sebou.

HN: Když letíte, jste v tom okamžiku opravdu sám sebou? To jsem od lidí, kteří se věnují parašutingu, slyšel vícekrát. Pokud byste se nesoustředil, zemřete.

Ano, pokud bych se nevěnoval konkrétnímu okamžiku, zemřel bych. Když letím, jsem naprosto pohlcený tím, co dělám a kde jsem. Jsem v současnosti. A když se dostanete do takového stavu, máte situaci pod kontrolou a můžete být mnohem kreativnější. Hodně lidí se rozptyluje tím, co bude. To je ale chyba. Já se vždy snažím soustředit na daný okamžik. Současnost je důležitá. Dnes máme kolem sebe mnoho lidí, kteří jsou nervózní a vystrašení, protože svůj momentální stav vztahují k tomu, co by mělo nebo mohlo být v budoucnosti. Na přítomnost zapomínají. Snaží se dostat pod kontrolu to, co se teprve má stát, ale zapomínají, že by měli dostat pod kontrolu to, co se děje právě teď. Pak přicházejí o produktivitu, nevidí věci jasně, jsou zbytečně zaneprázdnění.

HN: A když letíte, už strach necítíte? Jen předtím?

Jen na začátku, jakmile letíte, jste tak pohlcený okamžikem a přítomností, že neexistuje prostor pro strach. To je moje poučení, že strach existuje jen v minulosti, ne v přítomnosti.

HN: Můžete ale přece mít strach dlouhodobě.

Ale to je právě to, o čem mluvím. Pak už to není strach, ale úzkost. A tu je třeba překonávat, mimo jiné soustředěním se na přítomný okamžik. Strach je tu od toho, aby nás upozornil na nebezpečí, je to velmi funkční emoce. Každá emoce má svou funkci, neexistují pozitivní a negativní emoce. Frustrace vyjadřuje, že nesouhlasím s určitou situací. I já tyhle emoce pociťuji, mívám strach, cítím se úzkostně, jsem naštvaný, zásadní ale je, jak dlouho se jim člověk podvoluje a jak rychle je nechá odejít. Když necháte úzkost, aby vám týdny okupovala mozek, můžete si přivodit vážné nemoci, třeba i rakovinu. Špatný emocionální stav se promítá do špatného fyzického stavu. Nechte prosím plynout věci, které neovlivníte.

HN: Jako třeba?

Dám příklad. Sledoval jsem na CNN průběh sčítání hlasů při amerických prezidentských volbách, stejně jako mnoho dalších lidí. Jenže já i oni máme nulový vliv na to, jak volby dopadnou. Tak k čemu pak je spekulování, co by kdyby. Nebo proč být naštvaný, že to dopadlo tak, a ne jinak. To přece nemá smysl.

HN: Když vám na něčem záleží, nemůžete to přece nechat jen tak být.

Vidím to jinak, právě proto zdůrazňuji osobní svobodu, potřebu mít méně očekávání a méně názorů a soudů. Chápu, že máte nějaký názor na Donalda Trumpa, ale změní to něco?

HN: I jeden člověk může svým názorem způsobit nečekaně velké věci. Byť já to asi v souvislosti s Trumpem nebudu.

Je nutné to posuzovat v kontextu. Nepochybně jsou situace, kdy je třeba se zajímat. Ale obecně by nám všem prospělo, kdybychom si udržovali větší odstup a tolik všechno neprožívali, nebyli tak vyhranění.

HN: Když to shrnu: lidé, nefrustrujte se víc, než je nutné.

Ano, to je v kostce to, co říkám. Žijeme ve světě, kde na nás číhá spousta rozptylování a vyrušení, a je důležité, abychom měli pod kontrolou my je, ne ony nás.