Janlivan, Maling, Komné, Kirik, Manhiok, Yali, Cham, Maneng a další významní papuánští muži, kteří se svými kmeny donedávna žili v džungli Západní Papuy na úrovni doby kamenné, jsou hlavními postavami jejích příběhů. Zaznamenala je se svým mužem, sochařem Lukášem Rittsteinem, během jedenácti výprav, jež spolu podnikli v letech 1997−2017 do vzdálených oblastí Nové Guineje. Cílem jejich cest nebyl etnologický výzkum, ale umělecký experiment. O unikátním setkávání dvou kultur, oddělených propastí času, vyprávějí na výstavě, jež je až do října k vidění v pražské galerii Dox.
HN: Jak se řekne papuánsky "dobrý den"?
U horského kmene Yali Mek se zdraví "wanaré a nareabó", což také znamená "mám se dobře". Lidé nížinného kmene Korowai Batu se zdraví "manop". Tím vyjadřují, že přicházejí v klidu, jsou ochotni mluvit, komunikovat.
HN: Kde se ve vás vzala potřeba komunikovat zrovna s Papuánci?
Může za to komunismus. Když jsem vyrůstala, bylo vše zakázané, a tak jsem cestovala v knížkách − v kulturách jiných kontinentů. Až jsem se propracovala k místům, kde už informace končily. Lukáš si zase snil prostřednictvím modelů vzdálených krajin, které vytvářel jako dioramata. Suplovala mu televizi, kterou neměl. A já taky ne. V knihovně, naproti sochařským ateliérům na Akademii výtvarných umění, jsme se potkali. A když jsme už pak začali snít společně, bylo jasné, že chceme oba jet hodně daleko, kde je nedotčená příroda a lidé žijící v souladu s ní. Dospěli jsem k Papui. Amazonie nebo Afrika už jsou procivilizované.
HN: Na Západní Papuu jste se poprvé vydali v roce 1997. Co se tam za těch více než dvacet let změnilo?
- První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
