Každá krize má konec

Nouzový stav skončil a život v Česku se pomalu vrací do starých kolejí. V rámci možností se otevírají restaurace, probíhají menší akce, plní se městské ulice, parky i hromadná doprava, lidé zase míří do práce a připravují se na novou životní etapu, takzvanou "dobu po koroně".

Na ten domácí režim jsem si docela zvykla − i když sedět u stolu na zahrádce, jíst oběd z talíře opravdovým příborem a pít pivo ze skla nyní přináší pocit blaženosti snad každému z nás.

Workoholičtějším jedincům, kteří pobytu mezi čtyřmi stěnami nikdy nebyli příliš nakloněni, svítá na lepší časy.

"Na karanténě byla nejhorší ztráta seberealizace. Chybí mi především kontakt s lidmi," komentuje situaci Lucie Měřínská, která má tři zaměstnání najednou a v "předcovidových časech" doslova přebíhala z práce do práce − a dělala to s potěšením. Takových lidí je mezi námi víc, než si umíme představit.

S uzavřením galerií byly zrušeny i plánované výstavy.

Malíř Jakub Špaňhel tak přišel o část příjmů, protože, jak říká, zájemci o jeho obrazy se ozývají nejčastěji právě během výstav. Nepropadá však panice − ačkoliv jej pandemie přímo k nové tvorbě neinspirovala, umožnila mu aspoň návrat k tematice svatých na hraně života a smrti.

Poněkud živo je díky koronakrizi naopak na plážích filipínského ostrova Bilang-bilangan, kde se vzhledem k útlumu lodní dopravy páří karety. Aby po karanténě kroky lidstva směřovaly k šetrnější a udržitelnější budoucnosti, si přeje záchranářka mořských želv Hana Svobodová, která kazí plány želví mafii a přesvědčuje domorodce, že zabíjením želv a pytlačením jejich vajec jdou sami proti sobě. Celkem se jí to daří.

Snad se brzy přesvědčíme všichni, že každá krize má konec a tahle vedle strachu, ztrát a nejistoty přinesla také klid, zpomalení a soudržnost. Přinejmenším spojení slov "být doma" dala úplně nový rozměr.