Pod nataženou paží rostliny Rozárie to luplo a zašustilo. Nafialovělý květ žuchl do krepové peřiny utkané z jeho uschlých druhů. Kupily se tam coby prastaré svitky z kolekce Arbor Vitae. Každý z nich byl však kdysi šťavnatý a něco i vážil, což je paradoxně přivádělo na věčnost. Ten okamžik, kdy se stopka zlomí pod tíhou života, může přijít kdykoli.
"Vždycky je nějaká hranice, kde něco končí a nové začíná," říkám si při pohledu na to botanické drama, jež se odehrálo na parapetu. Očima leštím okolní vertikály i horizontály − svůj vykolíkovaný zábor světa, pasírovaný přes ostří žaluzií. Rozstříhaný na proužky a zas poslepovaný. Zachráněná fotografie, kterou jste předtím ve vzteku roztrhali. Jenže vždy je pak už jiná.
Hranice, ty přísné čáry v prostoru i čase neznají slitování. Jejich dělicí podstatu nelze obelstít.
K nejstřeženějšímu check-pointu všech dob nakonec dojdete jen s uzlíkem vzpomínek za oroseným čelem.
"Něco k proclení, pane?" zaslechnete, když přes kyslíkovou masku zvědavě nakukujete za čáru. Celník v bělostném stejnokroji se zlatými nárameníky a kšiltovkou zasazenou do blonďatých prstýnků je velice zdvořilý, usměje se a načechranými perutěmi zasalutuje. Jako že bez obav můžete projít. U téhle profese, jež kdysi bývala postrachem i na spřátelených hranicích cestou pro boty do Drážďan, nevídané. Ještě se na té absolutní hraně hran otáčíte, přešlapujete a nesměle posouváte špičku boty do neznáma. Můžu? Nemůžu? Musím? Chci! Není to za trest ani za odměnu.
Vtom si přes změť hadiček a sinusoid všimnete rozruchu u vedlejšího přechodu. Máte štěstí. Tam hlídkuje úplně jiný muž, v uniformě rudé. Taky kudrnatý, ale černě, ze kštice mu vykukují rohy. V ruce drží vidle zakoupené na nedaleké farmě Agroinfernt. Zřejmě zde je ta hranice, kterou spravedlivý člověk nepřekročí.
A tak se na těch hranicích jen tak poflakujete a válíte − v posteli s kovovou mříží, jež vám připomíná ty žaluzie doma. Neboť tvář vám již leží sklopena o 90 stupňů na propoceném polštáři a skrz ty šprycle pasírujete vše, co ve vás zbylo. Zvoní vám hrana, ale dal byste si hranolky. Pěkně křupavé a prosolené. Snad jediné hrany, které nás nerozdělují, ale spojují.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist