Povídka Sáry Saudkové: Dáma v rozpuku

Tak copak si dáme, mladá paní? vyrušil Miladu žoviální hlas, div nenadskočila. Ta směs podbízivosti a lhostejnosti, tak typická pro číšníky, kteří mají v putyce už dávno odchozeno svých pár tisíc kilometrů, byl první hlas toho slunečného jarního dne. První člověk, který ji oslovil. Plaše k němu vzhlédla. Zrovna si lámala hlavu, co si dát, aby ošálila žaludek i předsevzetí zhubnout do plavek. "Já ještě nevím. Máte něco bez masa?" "Smaženej sýr nebo květák, žemlbábu a lečo. A pivečko na začátek?" "Dám si vodu." "Vodu? Co vy lidi s tím máte? To je furt samá voda a čajíček. Něco vám povím, mladá paní, voda vám rozředí ty, no jak se tomu říká, enzymy. Zpomalí trávení… Už jste někdy viděla plnokrevnýho chlapa vegetariána, takovýto, jak z něho tryská na plnej céres energie a chtíč?" "Asi ne…" "Neviděla, protože takovej neexistuje. Takovej dávno zdechl. Jak se začnete živit tady těma plytkýma náhražkama a zalívat to vodou, tak ztratíte šmrnc. A v břiše se vám budou ty zeleninový komposty líně přelívat, protože i žaludek má svou hrdost a nechce s tím nic mít." "Promiňte, to jsem netušila. Ale já… vždyť sám vidíte." Nikdo, ani ona sama, netušil, kde se v ní vzala ta odvaha, zkrátka Milada se vysoukala zpoza stolu a nešťastně se předvedla, jako by reklamovala špatně střižené šaty. "Toto a toto tady ještě vloni nebylo. To tam nějak přirostlo a jsem z toho nešťastná."