Povídka Emila Hakla: Jarní trylek

Budím se v devět, dávám vajíčko do kastrůlku, a než začnu honit kšefty, dám si hodinku u kafe… Avšak co to? Zavaluje mě strašlivý sentiment, napřed nemůžu rozeznat, o co jde, a až po chvíli mi zacvrliká v mozku a zřejmě i odjinud hlas ptáčka, kterého jsem v Klánovicích poslouchal celé dětství. Otec kdysi dávno rád rozumoval, o jakého vtáka jde, ale já hlavně vnímal to monotónní cvrlikání. Od té doby mi tenhle hlásek připomíná jaro. Jenže odkud to přichází? Chodím nezávazně po bytě, naslouchám. Okna zavřená, v předsíni hučí plynový kotel, v bytě pod námi zlobí děti. Zpěváčkův hlásek mi nedá pokoj, otvírám okna, uši na stopkách. Březen se už přelomil do dubna, do liduprázdných ulic uléhá jaro, po vyšehradských baštách korzují procházkoví fanatici. Příjezdová cesta ke křiklavě žlutému zámečku pod hradbami, patřícímu slavnému českému psychiatrovi, je jako vždy dokořán. Zarouškovaní majitelé tří psů se nechají svést rustikální alejí, důvěřivě vejdou a jsou vzápětí osobně vyhnáni vysokým mužem ve sportovním oděvu, snad samotným psychiatrem.