Má za sebou kariéru jako málokdo z českých fotbalistů. Na špičkové úrovni hrál do svých čtyřiceti let a nejlepší roky prožil až po třicítce. Zahrál si v reprezentaci, prošel Slavií i Spartou, kopal v Jablonci i v Teplicích, ale také v tureckém klubu Galatasaray Istanbul, portugalském Sportingu Lisabon i v japonském Vissel Kóbe. Po nuceném odchodu ze Sparty zamířil v Kristových letech dohrát kariéru do Plzně, kde tamní Viktoria tehdy měla vítězství jen v názvu. Jenže zkušený záložník − který měl vždy o nějaký ten kilogram navíc, než se trenérům líbilo − dokázal zbláznit kabinu, vytvořit v mužstvu pohodu a na hřišti vymýšlet věci, které v následné cestě Plzně na evropské stadiony oceňovaly i velké autority světového fotbalu. Občas sice Pavla Horvátha někde považovali spíš za kustoda, který doprovází tým, než za fotbalistu, jenž straší soupeře v Lize mistrů. Jenže to "Horvimu", jak je v českém fotbalovém prostředí všeobecně znám, nevadilo. Byl a zůstává svůj i nyní, kdy už kope jen občas I. A třídu za Žichovice a místo klidu v závětří je tam, kde to miluje nejvíc − na hřišti. Už jako kouč.

Zbývá vám ještě 90 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se