Zapsáni do kurzu prožívání

Jen se snažím přijít na to, co má tohle všechno za smysl. Řekla jsi s hlavou ponořenou do nově vyhlášených statistik, kde přehledně třídí nově nakažené, uzdravené a mrtvé. Dělají ti v posledních týdnech starosti. Zvážněla jsi, když se zaseklo opakování všedních dnů. Když přišlo nařízení o uzavření ulic a dveří.

Já to čtu celkem jasně, odpověděl jsem. Je to trest za to, jak málo jsme si vážili našich životů, svobody, nekonečnosti prostoru. Je to předplacená poukázka na reset hodnot. Univerzální varování. Obsílka doručená doporučenou poštou úplně všem. Tedy skoro všem. Kromě mě. Já jsem vyjmut, protože jsem si vždycky vážil úplně všeho. Jen se mi někdy nechtělo chodit do práce. A teď můžu pracovat z domova, být pořád s vámi a vážit si úplně všeho. Stejně jako si teď už asi docela dost dalších lidí váží úplně všeho. Jenže vážit si zpětně něčeho, co už není, se nepočítá. Je to spíš přitěžující než polehčující okolnost. Podívala ses na mě. Zkoumal jsem, zda v těch velkých očích nebude napsáno "šestnáctý den tohoto!".

Děti jsou doma a školu mají přes počítač. To, co se takto naučí, se hned propojuje s životem. Třeba včera, když paní učitelka v rámci výuky promítala svou obrazovku počítače na obrazovky žáků a uprostřed hodiny jí vyskočila zpráva z WhatsAppu, kde jí asi nějaký její známý psal: "Ahoj lásko, chceš si večer zašukat?" V ten okamžik bylo dosaženo nejvyšší možné vzdělávací mety, zbortily se zdi a škola se stala hrou, kde se nabyté vědomosti ukládají pro využití v dalším životě.

Nevíme, co bude. Což je všední stav, se kterým žijeme všechny naše dny. Jen v tomto čase by bylo úlevné dohlédnout trochu dál než k dalšímu součtu mrtvých. Odhlédnout od toho, co si umíme představit, co se vkrádá na mysl. Jenže oproti naší (ne)vůli jsme byli zapsáni do zenového kurzu prožívání přítomného okamžiku s neurčitou dobou trvání. Máme jen zde, v tuto chvíli, v tomhle pokoji, v odrazu v okně, v doušku vína. Východ slunce zůstal zachován, dostáváme zázrak každodenního zrození světla. A to je mnoho. V symbolické rovině i rovině každodennosti.

Kdysi jsem v New Yorku na ulici potkával chlápka s uhrančivým pohledem, který mi pokaždé říkal, že se blíží konec světa. Někdy kráčel kolem, někdy přišel, když jsem pil u stolku kávu, jednou ke mně připlaval ve veřejném bazénu. Vynořil se přede mnou z vody a pronášel svá varování. Co asi říká lidem dnes? Je z těch, kteří se opájí tím, že měli pravdu? Sedí teď on u kavárenského stolu, jeho úkol byl splněn a může si odpočinout? Nebo dál varuje kolemjdoucí, protože to, co se děje nyní, je ještě příliš představitelné, a tudíž daleko konce?