Všude všechno špatně, doma nejlíp

Pondělí 16. března 2020, 7:30. Budí mě mimořádné hlášení městského rozhlasu, jehož "troubu" mám v podstatě hned za oknem. Poslepu ze zvyku nahmatám telefon, na jehož displeji kromě sluníčka a 4 stupňů Celsia svítí rovněž noční zpráva od kamarádky: karanténu, kterou vláda vyhlásila přibližně před devíti hodinami, zavřená doma se snoubencem prý dalších devět dní nepřežije.

Obratem se mi vybavuje včerejší rozhovor s psycholožkou, jež moudře predikovala nadcházející dny jako zásadní zkoušku pro mezilidské vztahy. Přesvědčená, že mě se tohle netýká, se pobaveně pousměju, drahou polovičku přece jen pro jistotu nechávám dospat a sama mířím do obývacích bytových končin poctivě plnit doporučený home office.

8:00. Bezprostředně po otevření sociálních sítí na mě vyskakuje snímek přeplněného parkoviště pod Pradědem. Jasně, venku je hezky, takže i když dneska zřejmě neprobíhá žádný koncert, podle počtu postávajících turistů lze předpokládat minimálně masový výstup na nejvyšší vrchol Moravy a Slezska. Vážně?

8:30. Podobně kamarád reportuje cestu do nymburského obchodu a zpět: „Čekal jsem depresivní pohled na prázdné ulice, místo toho jsem potkal davy. Některé skupinky dokonce vypadaly, že mají namířeno na piknik.“ Prosím?

8:45. Hltám už třetí videonávod, jak si podomácku vlastníma rukama vyrobit stylovou roušku. Jsem rozhodnutá to zvládnout a předvést vrchol zručnosti i kreativity - babička mi totiž před měsícem, kdy jsme všichni vtipkovali o obyčejné chřipce, věnovala jen čtyři jednorázové historické exempláře z dob vrcholu její kariéry porodní sestry.

9:00. Probouzí se přítel a dožaduje se snídaně. Poslední dobou vařím ráda, vzápětí už vidličkou mačkám banány na lívancové těsto. Poznámku, že „No to snad nedošlo arašídový máslo?!,“ jakože neslyším. Do oběda se potom nic zvláštního neděje. Já datluju u počítače, z ložnice se ozývají tlumené zvuky seriálu o masových vrazích.

12:45. Shledávám karanténu jako ideální příležitost pro kulinářské experimenty - zvlášť u jedinců, jako jsem já, kteří nevzali supermarkety útokem. Lednice je poloprázdná jako obvykle a ve špajzu se tak krčí balíček načaté rýže a dvě cibule. Úplně v rohu jsou ještě těstoviny podivného tvaru s ještě podivnějším názvem, jejž snad ani nebudu zkoušet vyslovit nahlas.

13:30. No vida, nakonec je z toho pokrm, za který by se nemusel stydět ani Masterchef.

14:50. Přichází další zpráva od kamarádky, která zděšeně komentuje extrémní výskyt seniorů v polabských ulicích. Bez roušek, respirátorů i čehokoliv jiného. Nejmenovaný supermarket prý doslova praská ve švech, nikdo si nezakrývá ústa ani šálou, natož nějakou k tomu určenou pomůckou. Další kamarádce, která pracuje na soukromé klinice s totální absencí respirátorů, šéf dokonce nařídil obvolat pacienty a přemlouvat je, aby přišli na terapii.

15:00. Den ještě nekončí, ale tak nějak si říkám, že sociální bublina, v jejímž opojení jsem kolem sebe viděla jen zodpovědné chování, dodržování opatření a společenskou loajalitu, bohužel praskla. A je mi jasné, že lidé si v jakkoliv vážné a nestandardní situaci budou dělat, co chtějí. Já tedy každopádně zůstávám doma, zatím si tu vedeme dobře. A pro případ, že bych šla shánět potravu, což se pravděpodobně stane, nechci-li pojít hladem při čekání na páteční závoz Košíku, jdu zkusit ušít tu roušku.