Neklidná zóna Jana Bartáčka: Erupce sluneční koróny

Přátelé, co si myslíte, že to je?" směje se virtuální mozek archeologa Sama, když v roce 4347 ukazuje o půlnoční pauze kolegům svůj čerstvý nález. "A jsou jich tam mraky!"

Zatímco si Sam dává k nočeři vlasové nudle z Halleyovy komety, aby mu to v hlavě víc pálilo a svítilo, jeho telekinetická lopata o kus dál dosud vibruje, zabořena do vrstvy 2020. Ta zprvu vypadala jako ty sousední, jimž vládnou pozůstatky hranatých objektů z kompozitních materiálů, prošpikované primitivními slitinami a plasty.

"Heleďte, hrábnul jsem do sondy tím novým fotonovým rypadlem, co nám přivezli z Kasiopeji, a najednou tam všude vykukovaly tyhle věcičky − jak houby po radiodešti. Jedna, druhá, patnáctá, sto pátá, tisící stá sedmá, miliontá čtvrtá… Podívejte, fakt připomínají klobouky bedel, ale jsou anorganickýho původu. Vypouklý, ohebný, částečně prodyšný, se šňůrkami po stranách. V nižších i vyšších vrstvách jsem na ně narazil jen sporadicky, ale ve 2020 se s nima roztrhl pytel! Chápete to?"

Mozkové závity archeologů se začaly vrtět. Nechápaly totiž ani to, na co ty podivné artefakty jejich předkové používali a proč jen tak krátce. Jako zkušeným badatelům jim však bylo jasné, že tehdy se muselo stát něco zásadního.

"Srážka Země s asteroidem, Same, co myslíš?" hodí do placu jeden z mladších kolegů.

"To už tady bylo, Huku, a navíc − to bysme tu teď asi takhle nediskutovali. Anebo bysme vypadali trošičku jinak."

"Vždyť vypadáme jinak," vmísí se do řeči Puk, "nemáme přece tělo."

"To máš pravdu, Puku, ale tyhle kloboučky, padáčky…"

"Pánové, už to mám!" přerušila všechny vedoucí archeoložka Jud. "Když jsme se ještě rozmnožovali a my ženy jsme měly prsa a kojily jsme jimi děti, ba i muže dráždily, nosily se takzvané podprsenky. Nedávno jsem na ně narazila v telavivském archivu. No a když tyhle dvě… Prostě když je svážete, záhada je vyřešena. V roce 2020 bylo nejspíš takový vedro, že ženy začaly ze sebe houfně strhávat podprsenky. Snad vířivá erupce sluneční koróny."