Faux pas Ireny Jirků: Chvála konzervatismu

Mám doma konzervativce. Tedy muže, který vyznává vše, co je osvědčené, prověřené, vyzkoušené, trvalé i trvanlivé. A nesnáší změny.

V praxi to tedy vypadá tak, že když jsme v roce 2000 skvěle povečeřeli v pizzerii v Braníku, chodíme do té hospody dodnes. A to i kdybychom se mezitím odstěhovali na Vinohrady, na Bílou Horu, do Uhlířských Janovic, Velhartic, Pardubic, Budějic, Hodslavic, Máslovic, dokonce až do Prčic. Můj milý konzervativec má samozřejmě také "svého" zelináře, pekaře a lahůdkáře, osvědčené železářství a zahradnictví, oblíbené domácí, stavební i sportovní potřeby. Čaj pije zásadně anglicky černý a kávu italsky voňavou, miluje ryby atlantské, nudle japonské. A přemluvit jej, aby si aspoň letos šel vybrat boty od jiné značky? Zhola nemožné.

Jenže já se nevzdávám. Změny miluju a užívám si je. Jen vím, že za těchto konstelací je třeba se na každé zemětřesení důkladně připravit, nastudovat literaturu, zásobit se argumenty a také povolat celou rodinu do zbraně. Ti nejmladší pak obvykle zahajují zápas tvrdým podáním:

"Hele, tati, nebylo by dobrý změnit imidž?"

"Imidž? Co tím jako myslíš? Mám blbej svetr, kabát, nebo výraz?"

"Ale to né, tatí! Kabát v poho, výraz taky. Jen ten knír je − ehm − trošku, malinko, zastaralej."

"Jak zastaralej? Fousy jsou v módě. Nevšimla sis, kolik chlapů teď běhá po Praze s plnovousem?"

"No právě, tatí. S plno-vou-sem. Krásně zastřiženým, pěstěným."

"Si knír taky pěstuju. Dvacet let! A zastřihávám každý pondělí. Co vy, ženský, vo tom víte."

"No… Třeba že by ti slušela bradka Van Dyke."

"Van Dyke? To je podle malíře? Budu za blbce."

"Malíř, herec, to máš fuk, prostě by ti to seklo. Knír nakroutit, bradka ti už raší, jen ji usměrnit. Víš, že na každým rohu je teď holičství?"

"Jo, ty vydyzajnovaný salůny, z kterejch vycházej v celejch zástupech fousatý trpaslíci."

"Ale, tatí! Nebuď zapšklej. Ti kadeřníci jsou šikovný. Mohli by ti udělat střih à la Balbo nebo knír doplnit elegantní kotvou na bradě. Anebo! Co kdyby sis nechal narůst tákovýhle licousy?"

Dcerka smečuje, až se z iPadu kouří: střih hranatý, kulatý, oválný i obdélníkový, vousy královské, pistolnické či do podkovy, třídenní strniště, kozí bradka malá, ba i velká. Game zakončí brilantně: výstavním knírem − krokví.

"Krokve! Parádní vozdoba!" To už se řehtáme, blbneme. Ani si nevšimneme, že protihráč není na lopatkách, ale zmizel. Najdu jej v koupelně.

"Ježíš, cos to proved?"

"Chtěly ste změnu. Tak sem se oholil. Komplet. A aspoň na dvacet let."

Můj milej drahej konzervativec.