Velká vizita Josefa Veselky: Olympijský vítěz

"Sakra," vyjelo z mého kolegy. Možná to ale znělo jinak, teď už si ta slova přesně nepamatuji. 

Dosud se celý výkon vyvíjel standardně a pak v rozhodující chvíli vyklouzla nová chlopeň právě naimplantovaná do srdce ze své optimální pozice a bez naší kontroly se začala pohybovat ve vzestupné aortě. Teoreticky se to stane asi v jednom z padesáti až sta případů a tohle byl jeden z nich. Pacientovi pak jde vždy o život. 

Rychle jsme do správné polohy implantovali ještě jednu chlopeň a optimalizovali její funkci. Zdálo se, že to nejhorší máme za sebou. Původně nepřesně naimplantovaná chlopeň se však stále pohybovala v aortě a my si nebyli jisti, zda to pacientovi v budoucnu nebude škodit. Zeptali jsme se ještě mezinárodního experta, který s námi na sále byl, ale ten raději dělal, že neví, co se děje. V takovou chvíli je totiž každá rada drahá. 

V hlavě jsem zvažoval manévr, který jsem ještě neviděl a ani jsem o něm neslyšel. Mohl pomoci, ale s odstupem času bychom ho asi zhodnotili jako nepřiměřené riziko. 

Chtěl jsem tíživou situaci trochu odlehčit, a tak jsem se do všeobecného ticha zeptal: "Je tu někdo, kdo se právě teď nebojí?" 

Na sále nás bylo asi deset či patnáct včetně tří na první pohled vyděšených mediků opřených o zeď. 

"Já," ozval se klidný a samozřejmý hlas kdesi za hlavou pacienta. Bylo to tam, kde stávají anesteziologové. Hned jsem věděl, komu patří. 

"Ty jsi ale olympijský vítěz a to se nepočítá," namítl jsem s úsměvem. 

"Proč ne?" 

"Protože vy jste speciální lidé."

Během následujících pěti minut jsem udělal onen riskantní manévr a za dalších dvacet minut jsme vycházeli ze sálu. 

"Podobné situace mám nejraději," řekl mi olympijský vítěz, když jsme si v šatně svlékali propocené operační haleny. "Při nich se člověk nejvíc naučí." Znovu mluvil klidně, jako kdybychom se právě náhodou potkali někde u řeky.

Měl pravdu, není nad zkušenosti získané v situaci, kdy hranice mezi úspěchem a neúspěchem je tak tenká jako ta mezi bytím a nebytím.

A také není nad to, mít vedle sebe sebevědomé a klidné osobnosti, jež v kritických chvílích nepropadají panice a nebojí se.

Možná podobně jako kdysi před osmadvaceti lety na kanálu v Barceloně.

Každému to však není ani nemůže být dáno, a proto se někteří z nás mohou stát olympijskými vítězi a my ostatní se jimi můžeme aspoň inspirovat, když nám teče do bot.