Neklidná zóna Jana Bartáčka: Mrkni se do mý špajzky

S tebou se tak hezky povídá," řekla mi na vzdálenost několika set kilometrů.

"Vážně? To bude tím novým mobilem. Ve skutečnosti nejsem zas takový vypravěč," namítnu a pak slyším pár vteřin jen chrčení a poryvy nepříjemného šumu, jako když jsem kdysi ladíval na tranzistoráku Svobodnou Evropu.

"Co je?" zeptám se starostlivě.

"Nic, jen jsi mě rozesmál."

"Aha… Jestli se ti se mnou hezky povídá, možná to bude i tím, že jsi takový moje… Hezčidlo!"

"Hez-čidlo…," její slova opět mizí v rádiovém vlnobití, a když skončí, na hladinu vyplave: "Hezčidlo je…"

"Opak strašidla, no," rychle dopovím za ni, ještě než se chytne paralelní myšlenky s čidlem.

Následuje rozhovor, jejž absolvujeme se dvěma kraťoučkými přestávkami večer od půl osmé do tři čtvrtě na jedenáct, tedy v "prajmtajmu" televizních stanic. "Pustili" jsme si ho sami sobě místo zpráv, seriálu i kousku detektivky s hvězdičkou.

Hezčidlo mě inspirovalo a podněcovalo mou fantazii a já mu za to aplikoval své průzračné veselé ampulky. Sic bezkontaktně přes mobil, ovšem s nitrožilním účinkem.

Dokonce jsem mu takhle na tu dálku nechtěně rozbil iPhone, neboť po jedné "dávce", podle mě ani ne tak vtipné, explodovala membrána jeho integrovaného mikrofonku. Vzápětí explodovala membrána mého ušního bubínku. I když jsme se potom pár dní neslyšeli, neboť ona sháněla náhradní mobil a já uvízl na týden na lůžkovém oddělení ORL, ta nečekaná dvojnehoda nás ještě víc sblížila.

Přitom jsem Hezčidlu vykládal jen o svých každodenních zážitcích a poznatcích. O plavání v barokně kudrnatém jihočeském rybníčku, o pravidelném zdolávání zabijáckých Kill-O'-metrů podél Vltavy, o líbání na jih od šíje, nebo jak jsem si místo vody omylem natočil v kuchyni EKG a pak jsem málem umřel žízní po životě. O překvapení ve 24karátovém hotelu v Arábii, kde jsem si v koupelně pozlatil ruce a až potom jsem si já blbec všiml, že na kohoutku nebylo Cold, nýbrž Gold. Ale i o tom, jak jsme v Africe na safari potkali slona s diamantem v uchu, což je prý tamní obdoba našich stíracích losů. Bylo toho zkrátka hodně. A jí se to líbilo.

"Hezčidlo, co chceš dneska? Mrkni se do mý špajzky," jak jsem říkal své hlavě, "je napěchovaná komploty a zavařeninami, některé už brzy projdou, jiné začínají kvasit a mohou vybuchnout. Zdemolujou mi kebuli…"

Z mobilu se opět začaly ozývat zvuky podobné těm při zkoušce mikrofonu na vesnické tancovačce v osmdesátkách.

"Dělej, teď není čas na hrdinství. Za tři minuty mi začíná deprese!"