Neklidná zóna Jana Bartáčka: Bohémský letopočet

Pokud se chcete na něco vykašlat, udělejte to teď, v lednu. Sychravý začátek roku je pro jakékoli kašlání ideální. Ve svém okolí budete působit nenápadně, a to ani nemusíte sedět v čekárně lékaře, kde se chrchlá, kýchá a vzdychá o sto šest…

Dělají to hlavně ti, kteří se nenechali očkovat, jelikož si myslí, že očkování je k ničemu a že se po něm koulí očima. Což oni nechtějí, aby nebudili pozornost. Nehledě na to, že nejen myšlení, ale i intenzivní koulení bulvami bolí. U géniů sice pohled s vytřeštěnýma očima působí mnohdy charismaticky (Nietzsche, Einstein, Dalí…), jenže bianko genialitu vám nikdo nedá, ani bůh. Proto ti neočkovaní v lednu poslušně usedají do koncertních ordinací s výraznou dechovou sekcí a v úchvatné kakofonii, vedle níž zní Janáček jako vídeňský valčíček, prožívají pospolité vykročení do nového roku. A v horečnatém vytržení mezi gejzíry bakterií a virů všech ras, barev i pohlaví si navzájem předepisují svá předsevzetí…

Už ne o sto šest… dní, což byla prý kdysi dávno sázka jistého příbramského učitele, z níž se tohle úsloví vyvinulo, ale o tři sta šedesát šest. Dní. Nový letopočet, jehož se ty každoroční soběsliby týkají, se nám totiž letos rozběhnul jako přestupný. Kalendářní parádička! Navíc se podívejte: 366 − dvě elegantní pružinky odvážně tancující na beraních rozích jsou prostě už od pohledu hezčí než 365, šestka s jednou nedomrlou skorošestkou, které jako by právě vypadly ze silikonového dekoltu cifry před nimi. Vidíte ten rozdíl?

366 má říz
hrál kdosi na… moll
i střízliv, ve fis

Letošních 366 nebude ledajakých, jak naznačuje jejich umělecké minimalistické jméno − 2020. Napsané vypadá dokonce líp než Jaromír 99 či název hodně artového architektonického ateliéru. A tak si Dvanuladvanulka zaslouží něco výjimečného i od nás smrtelníků. Dejme tomuhle bohémskému letopočtu… Volnost! Nenuťme ho, aby se snažil naplnit všechna naše přání, aby si měsíc co měsíc odfajfkovával ty úkoly, co jsme mu naložili. Tu naši nesnesitelnou touhu po dokonalosti, tu naši lidskou, nenapravitelnou ješitnost.

"Brrrr," zaslechnu teď u ucha Dvanuladvanulku, když mi zrovna kouká přes rameno do psaní, "to bych fakt nerad. Na ty mý předchůdce toho navalili, co?"

"To teda! Lidi sice v zimě kašlou víc, schází jim v tom ale ještě větší odvaha. Chtějí se většinou rychle uzdravit a zas si pak něco dokazovat."

"A přitom by si mě mohli prostě jen pěkně užít," zaslechnu vzdychnout Dvanuladvanulku, když vylétá z mého okna na další obhlídku.