Neklidná zóna Jana Bartáčka: Radostné o(d)pojení

Venku byla taková zima… aby ne, když za okny kvílel advent… že už ani kaluže nezamrzaly! A tma, že ani noc nedokázala zčernat. V tom pohádkovém období si člověk ani zvěř nemohou být jisti ničím, neboť očekávání příchodu… (nevím, jak napsat tři velké tečky, ale snad mi rozumíte)… je natolik silné, že pozemské zákony v jeho mag(net)ickém poli přestávají platit. Až do Tří králů, kteří jako posvátní pyrotechnici přestřihnou všechny žluté, červené, modré, bílé a nevím jaké ještě drátky, jimiž k nám po celé tohle období proudí dobrota a láska.

Vybavuji si, jak loni ten nejmladší, na černou práci, Baltazar, s oroseným čelem a s barevnou bužírkou v čelistech chvějících se štípaček sykne do vysílačky přes pancéřové hledí svého skafandru: "Stříhám růžový." A Melichar s Kašparem, schovaní ve Faradayově kleci Petřínské rozhledny, zavřou oči a zacpou si uši. Chvilku napětí střídá obrovská úleva. "Hlásím: Smíchov odpojen od radostné nálady!" houkne do vysílačky Baltazar a vyráží za dalším úkolem k Újezdu. K + M na sebe šibalsky mrknou a plácnou si dlaněmi.

Vlastně jsou to takoví svatí "Viktorové Čističové". Nakonec vezmou všechny ty pokladnice přeplněné dary na ramena a odnesou je světské moci k nohám. Od této chvíle už se lidé nemusí ke svým bližním chovat hezky, mile, solidárně, srdečně, shovívavě, láskyplně, přátelsky, pokorně ani důstojně. Ty vlivné nohy, jež zanedlouho skončí ve vězení za zpronevěru spravovaných financí, omyje pak v Římě na Zelený čtvrtek papež František. Zdálo by se, že kruh se uzavírá.

Přitom se jen přimhuřuje, polidšťuje se jeho geometrie. Kruh se mění v oko. Zas ho tu máme. Je vstupní branou do největšího dilematu, trilematu… nekonečnomatu světa − vybroušeného drahokamu s miliardami odlesků pochybností, našeho nitra. Jsme dobří, nebo špatní? Jací chceme být a jací bychom měli být? Proč? Kvůli komu vlastně? A zrovna teď nejvíc? Fajn, takže se to dá v pohodě dohnat? Děláme to podle stupnice i polarity, kterou…? No jo, kdo ji určil?

"Nikdo," rezolutně pronesu pár dní po Vánocích v klubu Radost. Společnost mi dělá pár přátel, s nimiž vedu při rozbalování dárků debatu o smyslu…

"Pochopte, radost, kterou prožívám i dávám, je teď a tady! A stvrzuje ji štít nad vchodem tohohle podniku. Sami jsme si ho vybrali. Vše, co se nám podsouvá, oslabuje naši ryzost. Ba co víc − pod navátými mimikry sněhového štěstí dřímá netvor. Tvor i ne-tvor ve své dvojakosti. Až roztaje, zas udeří. Zas udeříme. Existují však čistší a zranitelnější bytosti… Proto chci útulek pro opuštěné kytky! I s botanickou pohotovostí. A nejen o Vánocích."