Kolísavá frekvence Terezy Hromádkové: Zabijačková terapie

Jsou tak dvě hodiny odpoledne a napětí vrcholí. Všichni kolem kuchyňského stolu mají ve tváři soustředěný výraz. "Pepř," přikáže táta stejně naléhavým tónem, jako požádá lékař o kleště nad otevřeným pacientem, když má dojít k život zachraňujícímu úkonu. Táta přitom stojí nad obřím modrým škopkem, ve kterém jsme se se ségrou jako malé koupaly. Škopek je do půlky naplněný hnědou pastou nevábného vzezření. Čpí vepřovým odérem a česnekem. Kdyby to viděl nějaký zapřisáhlý vegetarián, nejspíš by se z takové živočišnosti poroučel k zemi. "Marjánku," pokračuje táta a nastaví dlaň stejně jako předtím, aby mu do ní "asistentka" nasypala požadované koření. Do loňska to byla sestra, letos už tuto zodpovědnou funkci zaujala její patnáctiletá dcera. "Ještě," poručí táta a znovu nastaví dlaň poté, co voňavé sušené lístečky promnul a prohnal tam a zpátky hnědou směsí. Neteř mu poslušně sype do dlaně další příděl. Tváří se u toho soustředěně, jako kdyby mu opravdu podávala chirurgický nástroj.

Se ségrou na sebe krátce mrkneme a usmějeme se. Rodinná zabijačka. Každý podzim se na ni na chalupu sjíždíme. Trochu se tváříme, že kvůli tátovi. Protože se v téhle jihočeské chalupě narodil, účastnil se tady od dětství nespočtu zabijaček, a i když bydlí už čtyřicet let v Praze v paneláku, pořád si nějak nezvykl, že se tam tyhle věci nedělají. A taky má rád domácí tlačenku a jitrnice a jelítka. My ostatní konzumujeme podobné věci s chutí tak třikrát do roka, víckrát spíš kvůli tomu, že nám pak zabírají místo v mrazáku. A přesto si nikdo z nás už nedokáže představit, že by se zabijačka nekonala. Protože to je ten nejlepší rodinný teambuilding a terapie zároveň. Každý pomáhá, kde je zrovna potřeba. Krájí, loupe, mele, hněte, míchá… A u toho si povídáme, vzpomínáme na tisíckrát omleté rodinné historky anebo znechuceně uhýbáme, když nás švagr honí s uvařeným vepřovým rypáčkem.

Zabijačka prý dřív sloužila k tomu, aby se všechno z prasete spotřebovalo. Možná. Mně ale spíš přijde, že se dělala hlavně proto, aby stmelovala lidi. Rodinné příslušníky i sousedy, kteří při zpracování čuníka pomáhali. Všichni musí fungovat jako namazaný stroj, což také jsou − zevnitř i zvenku. A to nejen díky všudypřítomnému sádlu, ale i panáčkům − to dá přece rozum, mastné se musí zapíjet.

"Je to jak med," pomlaskne spokojeně táta, když konečně prejt dochutí ke své spokojenosti. Všem se trochu uleví, jedna z nejožehavějších fází je za námi. "Špejlovat," přikáže táta a my poslušně jdeme. Při zabijačce to jinak nejde.