Velká vizita Josefa Veselky: O čem se v novinách (ne)píše aneb O principu jin a jang

Můj přítel Petr se uvelebil na sedačce tramvaje a vytáhl maloformátový časopis vydávaný městským úřadem ve čtvrti, kde bydlí. Z obalu na něj hleděl starosta otevírající rekonstruovanou mateřskou školku a na žádné z několika dalších stránek nechyběly fotografie radních. Vůbec ho nepřekvapilo, že pokaždé to bylo v souvislosti s tím, co pro své milé občany právě udělali.

Dorazil do práce a otevřel webovou stránku výzkumného ústavu, v němž byl zaměstnán. Uvítal ho obličej jejich rozesmátého ředitele, jenž se i se svými náměstky právě vrátil z teambuildingové akce, na níž prodiskutovali spoustu novátorských počinů, které v budoucnu změní tvář jejich ústavu. Petrovi dalo práci, než se z těch úvodních stránek vymotal a přečetl si, co zajímavého jeho spolupracovníci v poslední době udělali a jaké patenty podali.

V poledne si při obědě otevřel dva celostátní deníky. Věděl, že jeden není nakloněn prezidentovi i premiérovi a ten druhý je předsedou vlády vlastněn, a tudíž na některé jeho kroky pohlíží právě opačnou optikou než ten první. Bylo to všeobecně známé, a proto ho tyto protichůdné názory už dávno nevzrušovaly. Přečetl si několik zpráv ryze informativního charakteru a ujistil se, že polovinu z nich už četl včera večer na svém počítači. V závodě o aktuálnost podávaných informací už noviny s internetem definitivně prohrály.

A v tu chvíli si uvědomil, že už ho vlastně příliš nezajímá, co noviny píšou, ale spíše to, o čem nepíšou. Cítil, že to je ten správný vhled do novinářské kuchyně, připravující čtenářům budoucí pokrmy jejich mysli a předpřipravené názory, jež se jim nenápadně usadí v podvědomí. O čem daný list nepíše, může být dáno celým komplexem důvodů – od vlastních názorů redaktorů přes příkazy šéfů až po firemní kulturu, anebo jen nedefinovanou autocenzuru zaměstnanců, kteří tím nechtěně projevují loajalitu ke svému majiteli.

To téma Petra zaujalo. A protože byl systematik, po roce pečlivé analýzy mediálních témat zjistil, že velké deníky se od sebe liší nejen v tom, o čem a jak píšou, ale naprosto stejně i v tom, o čem nepíšou.

Podobné příklady jsou známy už tisíce let, vysvětlil mi nedávno. Číňané je označují jako princip komplementárního jin a jang, kde jeden pól nemůže existovat samostatně bez toho druhého.

Kdykoliv od té doby otevírám noviny, nedívám se jen na to, co v nich je, ale zkouším si také představit, co tam chybí. A když na něco zajímavého přijdu, pak pěju ódy na moudrost starých Číňanů. Kdo chce světu rozumět lépe, potřebuje znát nejen to, co se ukazuje, ale stejně tak i to, co se skrývá.