Kávová společnost Báry Pěničkové: Melatonin a podzimní únava

Je to tady. Už zase vstáváme za tmy, ze sklepa stěhujeme krabice s teplým oblečením, zpoza stěračů nestačíme hrabat listí a ve větru zápasíme s deštníkem, jejž následně s hlasitým klením odhazujeme do nejbližší popelnice. Vítej, podzimní deprese! Aspoň takové rozpoložení demonstruje výraz většiny kolemjdoucích. A nejen to. "Nic se mi nechce, nic mě nebaví. Pořád bych spala. Je přece podzim a já mám depresi," uzemní mě kamarádka, když s údivem pozvedám obočí nad štosem účtenek za kompletně resuscitovaný šatník a všudypřítomnou tabulku čokolády v její kabelce. "Ty máš celoroční depresi," vrátím jí to, ale myšlenku neopouštím.

Za pocit únavy prý může zvýšená hladina melatoninu − takzvaného hormonu spánku, který lidské tělo produkuje především v noci. Ten ovlivňuje metabolismus, imunologické reakce a především náladu. Přírodu nepřevezeš a já přiznávám − taky bych si sem tam dala čtvereček a koupila něco na sebe. Půjdu na to ale od lesa, který je v tuhle roční dobu kouzelně barevný, a zkusím onen podzimní splín převrátit vzhůru nohama. A když už nic, aspoň ušetříme, že.

Pojďme předpokládat, že podzim je prostě super. Když to vezmeme kolem a kolem, ono to tak vážně je. Pozitiva jsou všude kolem nás. Tak třeba − máme jedinečnou šanci chovat se lokálně a eco-friendly, což je momentálně nejnaléhavější společenský apel. Dozrály totiž dýně! Samy o sobě pravděpodobně nikomu nechutnají, dýňové koláče, polévky a lattéčka ale v říjnu vládnou zemi. Amen.

Nezapomínejme ani na houby. Češi houbaří jako zběsilí a se stejnou energií se o nůše, košíky a kostkované tašky plné hřibů a babek dělí na sociálních sítích. Takže ačkoliv mezi nadšené houbaře moc nezapadám a pár pytlíků houbové zavařeniny mám v mrazáku ještě z loňska, beru nožík a odhodlaně vyrážím mezi stromy. I když tam pravděpodobně stejně najdu houby. Ale co už, když tak si udělám fotku s vysbíranými odpadky a přidám pár uvědomělých hashtagů týkajících se budoucnosti naší planety.

Skončily prázdniny. I vysokoškolákům, takže na světě konečně zase do května zavládla spravedlnost. A na televizní obrazovky se po letní pauze vracejí seriály věrohodně zrcadlící život lidí v českých ulicích, jejichž epizody plné nových osudů jistě vyplní nejednu plodnou konverzaci. Teď mě trochu mrzí, že nemám televizi − nikoliv jako důkaz hipsterského vzdoru vůči konzumu, prostě si už několik měsíců nejsem schopná koupit správný kabel. Pravda, z toho mám možná trochu depresi. Ale nevadí, ještě jsem v šuplíku zahlédla jednu tabulku čokolády.