Neklidná zóna Jana Bartáčka: Má nejkrásnější miliontá nula

Vidíš ji?" "Kavó?" "Panebože přece tu nejkrásnější kočku v týhle uřvaný… MíTú aréně!" "Na étu zápomeň, málčik, smatrí ten súpjertípek rjadom s něj!"

Kolem našich hlav to burácí, a jakmile dva polonazí borci s velkorysými suspenzory pod šortkami naskáčou do oktagonu, řev diváků ještě zesílí. Muži se řežou hlava nehlava, rukama nohama, vestoje, na zemi, občas se do osmistěnné klece lisují a mě baví pozorovat, jak jim skrz ty drátěné čtverečky s dokonalou pravidelností puchýřovatí těla. Mění se ve svalnaté polštářky potažené zpocenou kůží, jež se derou ven jako bujné poprsí z těsné podprsenky. Anebo jako buchty z pekáče.

Novodobí gladiátoři musí vydržet mlátit se několik kol. Publikum ale dychtí po úderu, po němž jeden usne, zatímco druhý šplhá po pletivové bariéře vzhůru a radostně zvedá ruce − pár frajerů si to předtím natrénovalo na mexicko-americké hranici. Anebo se do soupeřovy hlavy v rychlém sledu fakt hodně zabuší, tak pětkrát šestkrát, a jakmile se ten nešťastník promění v hadrového voodoo panáka, rozhodčí zápas ukončí. Někdo se i sám vzdá, aby nebyl uškrcen, případně aby neměl ruku či nohu do pravého úhlu tam, kde do pravého úhlu rozhodně nemá být. Víc možností nejspíš není, na rozdíl od červených krvinek, jichž ve vzduchu neustále přibývá − jako kdyby tryskaly z bezedného aerosolového rozprašovače.

"Kudá ty čúmiš, vóle!" řve mi do ucha Igor, soused, jenž mě k dnešní ukrutné podívané coby exbojovník ultimátních zápasů MMA přizval.

"Na můj středobod večera," houknu mu úzkou štěrbinou do karfiolového ucha a znovu ukážu svou vyvolenou. Bohužel i s jejím vyvoleným.

"On těbjá ubjót, on tóže fajtr!" a vezme mou paži a míří s ní do oktagonu, "tam smatrí, durak!"

"No tak, kamaráde," beru si paži zpátky. Snažím se mu vysvětlit, že pravděpodobnost, že ta kráska mi bude za pár minut sedět na klíně, se blíží nule. Respektive zelené ruletové nule padnoucí milionkrát za sebou. "Jsou holt věci, které se stanou jednou za miliardu let, Igore. Nás se netýkají," odlehčuji atmosféru. Nechápavě na mě zírá.

Alespoň si to myslím do chvíle, než mi dojde, že zírá do klece. V poslední pikovteřině stihnu zaostřit: dvě pravačky, dva levé spánky. Jedno mohutné zadunění. Borci se bortí k zemi a jdou evidentně na kutě. Ani si nestihnou popřát dobrou noc. MíTú aréna oněmí.

Igor vyráží pro výhru, díky níž nebude muset příští miliardu let pracovat, a na jeho místo − vzápětí i na můj klín − usedá… Nádherná miliontá nula. Obejmu ji, asi navždy. Její "súpjertípek" se smutně ohlédne a odchází do šaten. Za chvíli mu to začíná.