Kávová společnost Báry Pěničkové: Není čas mít se špatně

V pubertě jsme společně utíkaly z domova, chodily jsme spolu na střední a na vysoké si "pořídily" privát. Pak začal skutečný dospělý život a cesty se rozdělily. Je to sice trochu sentimentální − a jasně, i když se kamarádka odstěhuje hodně daleko, není zas tak nemožné ji navštívit. Ale řekněme si narovinu, frekvence kafíček, obídků a odpoledního prosecca na náplavce se přece jen znatelně snížila. Postupem času je spíš zázrak, když si občas napíšeme. Právě to se shodou okolností před pár dny odehrálo. Ještě že existují ty internety, fejsbuky a instagramy.

Poté co jsme seriózně zhodnotily zásadní události uplynulých měsíců, došlo i na závažnější otázky: "No a co jinak, máš se fajn?" ptám se a mám zájem o upřímnou odpověď. Ta vzápětí přichází. "Ale jo. Musím se mít fajn. Všichni musíme, není čas mít se špatně. Snažím se nesoustředit na to, co by mohlo být lepší a že se na světě má někdo líp než já, jinak bych se z toho zbláznila." Moc euforicky to tedy nevyznívá.

Čtu ta slova dokola ještě několikrát a jen tak pro sebe se ušklíbnu. Nejenže občas nemám čas mít se špatně, nemám čas ani mít se dobře nebo jakkoliv jinak. Což je samozřejmě rouhání, já vím! Ale na kamarádčině tvrzení něco bude.

Koneckonců, na tohle téma vzniklo nespočet spisů už v historii a o současném růstu blahobytu i pocitu trvalého neuspokojení potřeb píše také ekonom Tomáš Sedláček. Lidé vždy chtějí o trochu víc, než mají. Na jednu stranu je to motivace proti stagnaci, na stranu druhou frustrace. A štěstí není totéž co spokojenost. Budu o tom ještě přemýšlet, protože na štěstí nevěřím. Přinejmenším proto, jak agresivní je to slovo. Tak schválně, zkuste si ho dvakrát třikrát nahlas vyslovit, líp vám nebude − zvlášť pokud máte občas problém s artikulací jako já. A jestli bude, tak gratuluju a jdu se přihlásit na logopedii. Psychiatrie je u nás na poliklinice hned vedle, dvě mouchy jednou ranou.

O pár dní později obědvám s kamarádkou, která bydlí pořád po ruce, a k tématu migrace přátel znovu sklouzne řeč. "Když se po dlouhý době potkám s někým, s kým jsem si kdysi byla blízká, zjistím, že přede mnou sedí někdo jiný. A já pak často marně hledám, co z něj zůstalo," prohodí. Dál přitom hůlkami namotává nudle pho.

Na tom taky něco bude, ve mně se v tu chvíli ale rozlije pocit spokojenosti. Nad tím, že ať je moje stovky kilometrů vzdálená kamarádka pryč jakkoliv dlouho, u prosecca na náplavce to bude vždy ona. Stoprocentně to tvrdit nemůžu, ale zatím mi to nikdy nevyvrátila. Přála bych aspoň jednoho takového člověka každému. Protože třeba je právě tohle střípek štěstí, i když na ně nevěřím.