Faux pas Ireny Jirků: Rodinný výlet

Pěkně blbej nápad!"

"Hm, úplně blbej. Táhnout se v tom parnu do kopce! A po asfaltě."

"Se koukej, jak se roztejká. Prej že příroda!"

"Jau! Mám to na botě! A eště tady není signál!"

"Dyť jsme na kopci! Jak je to možný?"

"Všechno je možný. Bez džípíesky ani vlastně nevíš, jestli jdem správným směrem."

Nedá se to přeslechnout. Ať přidávám do kroku, nebo se loudám, ať se tvářím, že studuju mapu, nebo zkoumám šumavský horizont, slyším je. Neprotestují nahlas, polohlasem kafrají, remcají. Vytrvale. Už jsme na šestém sedmém kilometru.

Měl to být poklidný výlet. Poslední prázdninová sobota, vycházka na Keply, Kochánov, co tam stojí umrlčí prkna, Mochov, kde mají nejstarší modříny na Šumavě, možná, milé děti, dojdeme až k Zadním Chalupám a ke studánce na Žežulce, tam je ten roubený mlýn, ve kterém se točí pohádky… No, dobře. S pohádkami jsem to už přehnala, uznávám. Však mě také moje milé, právě dospělé dcery, zpražily takovým pohledem, že jsem si další motivační řeči nechala od cesty. Ta se sice vine malebným krajem, když ale ráno vstanete blbou nohou z postele, uvědomíte si, že v pondělí už musíte do školy, a ještě na prvním kilometru ztratíte signál, vidíte všechno tak nějak šejdrem. V takových chvílích neradno rodičům dráždit potomky, a tak mlčíme, šlapeme.

"Tatí! Pojď se podívat! Tady je houba. Uprostřed cesty. V tom asfaltu!"

"Hřib dubový, Boletus aestivalis!"

Blesk z čistého nebe. Muž, s nímž jsem si kdysi slibovala "v dobrém i ve zlém", procitá z odevzdaného mlčení a − mizí v roští. Kde se vzal, tu se vzal, za minutku je zpět, v náruči Boletus edulis, Boletus pinicola, Boletus tridentinus, Boletus scaber, Krombholziella aurantiaca, Macrolepiota procera… Na hřiby smrkové a borové, klouzky, kozáky, křemenáče a ztepilé bedly ještě stačím, když ale dojde na slizáka mazlavého, na holubinku nazelenalou, vláhomilnou a mandlovou, třepenitku makovou, opeňku měnlivou, čirůvku havelku, šafránku červenožlutou, sluku svrasklou nebo strmělku mlženku, vzdávám se. Nepovedený výlet se mění v mykologickou orgii, v níž mi byla přisouzena role udiveného statika. A tak se opatrně divím. Až stroček trubkovitý, který vypadá jako papír spálený dočerna, mi definitivně vyrazí dech.

"Co blbneš, mamí! To je jedlá houba. Craterellus cornucopioides. Koukni! Na wikině píšou, že se mu taky říká trumpeta smrti. To je vtipný, ne?"

Ne, nečekejte mravoučnou pointu. Neomdlela jsem, také ani neutekla. Stroček byl skutečně moc dobrý, zvláště ve smaženici. Co ale nechápu − kde se tam najednou, uprostřed smrčiny, vzal signál.