Velká vizita Josefa Veselky: Kam s ní?

Vystoupil jsem z výtahu, minul jakousi molitanovou matraci opřenou o zeď a odemykal dveře svého bytu.

"Nevíte, komu ta matrace patří?" uslyšel jsem za sebou agresivní ženský hlas.

"Ne," odpověděl jsem a otočil se čelem k útočně rozkročené sousedce, jež právě vyšla ze svého bytu.

Že by tady na mne číhala? napadlo mě.

"Jak si to lidi představují, že odloží starou matraci na chodbu? Měli by ji rozřezat a dát do popelnice!"

"Ano."

"A fakt nevíte, komu patří?"

"Ne," ujistil jsem ji znovu a pochopil, že možná myslí mě. Raději jsem proto rychle otočil klíčem a vklouzl do bytu, kam už za mnou nemohla.

Kdosi odložil starou matraci (nebo slamník?) na chodbu místo toho, aby ji dal do odpadu. To téma mi cosi připomnělo. Ano, už vím, přece Nerudu a jeho fejeton Kam s ním?.

Musel jsem se zasmát. I po sto třiceti letech máme některé problémy stejné. Nerudův hrdina kdysi běhal po Malé Straně a hledal, co udělat se slamníkem, moje sousedka teď hledá viníka, který odložil matraci v pražském bytovém domě.

Je to zajímavé, jak se lidstvu za poslední století podařilo změnit svět. Běžně cestujeme letadly, jezdíme auty a komunikujeme pomocí mobilních telefonů, snažíme se podmanit si přírodu, čímž ji někdy plundrujeme a bereme život tisícům druhů zvířat. Jen sami sebe měníme pomaleji než své okolí. Kultivace a ničení nám jdou rychle, změna našich dlouho se vyvíjejících vlastností je však pomalá. Proto by Neruda se svými slavnými fejetony nebo Čapek s ještě slavnějšími sloupky byli aktuální i dnes.

Bohužel nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Obávám se totiž, že právě v tom je skryta bída žurnalistiky a psaní do novin nebo současných internetových médií. I kdyby Čapek tisíckrát moudře a velmi naléhavě popsal naše lidské slabosti a nepravosti, stejně by to za sto let mohl v prakticky nezměněné verzi uveřejnit znovu a nikdo by nepoznal, že se jedná o stařičký text napsaný dávno před objevem počítačů, internetu a mobilních telefonů. Jen by stačilo trochu zmodernizovat jeho jazyk i styl.

Ta optimističtější verze by však mohla znít tak, že bez Nerudů a Čapků by byl náš svět nejen mnohem méně zajímavý a zábavný, ale po všech stránkách horší, protože horší bychom byli i my sami.

A tak i dnes, v jednadvacátém století, nacházím přinejmenším jeden dobrý důvod, proč stále psát sloupky a fejetony.