Neklidná zóna Jana Bartáčka: Když ne od Apačů, tak od Siouxů

Odcházím do Ameriky. Ne že by se toho o kmenových buňkách v Česku napsalo a namluvilo málo, ale chci jít rovnou ke zdroji. Snad mi dáte za pravdu, že po vinnetouovské sérii je nejznámějším i nejušlechtilejším kmenem kmen Apačů. Jeho buňky budou nepochybně nejlepší. To, že si Karel Hynek May vše vymyslel, není důležité. Podstatné je, jak se co vnímá, jak mocná je síla myšlenky a zda opravdu nezbytně potřebujete kvalitní kmenové buňky.

Já je potřebuji hodně. Nejen kvůli řídnoucí kštici − kdo by i z dnešních mladíků či staříků netoužil po pierrebriceovském háru! −, hodily by se mi i kvůli opotřebovanosti dalších zákoutí mého poměrně složitého organismu. Myslím hlavně mozku, ten se udržuje nejhůř. S tělem, když máte pevnou vůli, v podstatě není problém, ale s tou slizkou nechutnou krouceninou, z níž možná vše ve vesmíru (jenž samozřejmě neexistuje) vzešlo a v níž také zmizí, s tou bývá problém.

Není divu, že v téhle lesklé třesoucí se upocené hroudě občas něco sklouzne a zapadne někam do záhybů a už to třeba ani nikdy nevylovíte. A nemusí to být jen PIN či PUK. Já si svoji porci "kolínek s rajskou" čistím každý den, tedy skoro každý den, sedmikilometrovým během podél Vltavy. Vytřásám tak ze závitů smetí i ztracené poklady, vzpomínky i plány do budoucna, předsevzetí, jak žít líp a zdravěji, jak napravit chyby či jak je nedělat nebo aspoň jak je jednou provždy pustit z hlavy. Vím, že tady na Rohanském ostrově se pouštějí na štěrkovou cyklostezku úplně nejlíp.

Běžím teď zhruba stejně rychle jako vedle plující parník, s nímž se přetahuji o vedení. Pomalu šlapající skupinka obtloustlých Čechů, jejichž hmotu by neupgradovaly ani buňky slavného apačského bojovníka Geronima, mě míjí a ten nejvysmátější na mě křikne: "Kup si kolo!" Prožene se okolo mě rychlostí splašené želvy a očekává asi stejně vtipnou odpověď. Parník po pravici se mezitím mohutným zatroubením přihlásí o slovo. Dříve tady zdáli troubili i indičtí sloni, to když je zde měli ustájené cirkusáci, proteče mi serpentinami poskakujícího mozku kapka nostalgie.

"Koupím si koně, kámo," odpovím do zvířeného prachu po želvě s reflexními odrazkami. "V Americe!" Je mi jasné, že se musí jmenovat Hatátitlá nebo Ilči. Anebo Kopyket, jako můj neviditelný oř, na němž jsem jezdíval ve svém světě, doprovázen neviditelným, o to však oddanějším psem Archimou. Zajedu si za oceán pro ty nejlepší kmenové buňky, hluboko do prérie, sám, raději už s kloboukem na hlavě, v krvavém západu slunce. Přivezu je Čechům jako Světlo z Betléma. A nebudou-li od Apačů, budou od Siouxů. Uvidíme, co se pak stane. Třeba přestaneme být srabi.