Kávová společnost Báry Pěničkové: Díky za každého dobrého souseda

Byl pozdní večer, pokročilý červenec. Z prvního patra nedávno zkolaudované novostavby, která s trochu opovržlivým nápisem "Rezidence" vrhá stín na sousední paneláky z osmdesátek, se poněkud hlasitěji linul smích. A muzika. Chvíli jsem měla dojem, že to byla lidová píseň Macejko, upravená k příležitosti uplynulého hokejového mistrovství na Slovensku. Ale nejspíš to zněl největší hudební úlet letošního léta, jehož slogan "Nechci čáru, dělám stojky" je možná dobré raději neznat.

Kouzlo této i dalších mimořádně chytlavých písní toho večera poznalo i pár dalších lidí, kteří se do Rezidence doposud stihli nastěhovat. To, že je muzika příliš neuchvátila, začalo být jasné ve chvíli, kdy přímo pod balkonem zaparkovala oktávka s blikajícím majáčkem na střeše. Tatáž scéna se během večera opakovala ještě několikrát. A kdo se díval pozorněji, spatřil opodál souseda z "trojky", jak se vítězoslavně usmívá.

Jistě, noční klid je noční klid a ten platí pro všechny, to je bez diskuse. Tahle zkušenost mě však stejně přivádí k myšlence, jak je důležité mít dobrého souseda. A jak je důležité sám dobrým sousedem být. Souseda si nevybíráme, a jakkoliv podivínský nám může připadat − protože jak je známo, všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo −, je nutné v zájmu vlastní příčetnosti zachovat mír. Za každých okolností.

Případů sousedské nevraživosti znám spousty. Ať už bydlí naproti sobě, pod sebou, nad sebou či vedle sebe. Pokaždé je to smutný příběh plný závisti, výčitek a naschválů, který potom skoro vždy končí stěhováním. A celý koloběh může začít znovu.

Z globálního hlediska na tom asi nezáleží, pro naše malé vesmíry je to ale škoda. Koneckonců, soused je ten, koho občas máme nejblíž. Zaťuká na dveře, když omylem necháte klíče v zámku. Nikdy nezapomene upozornit, že jste to vy, kdo nevytřel chodbu. Doma má vždy to, co vám zrovna došlo − ať už je to polohrubá mouka, šroubovák nebo granule pro kočku. Soused zalije kytky, převezme poštu, vede si dokonale přesnou kroniku vašich návštěv a umí se naprosto bezprostředně pozvat na kafe a cigáro, protože vy máte balkon a on ne.

Když jsem rekonstruovala byt, sousedi věděli dřív než já, že koupelna je už hotová. Během horkých letních dní zásadně nezavírají vchodové dveře a po bytě pobíhají klidně jen v trenýrkách. Nevolají policisty, když se u mě jednou za půl roku sejde parta lidí a máme si co říct. A na poznámku, že se poslední dobou potkáváme často, odpovídají, že máme asi stejnou žízeň. Mám skvělé sousedy. A děkuji za ně každý den.