Faux-pas Ireny Jirků: V Châlons-en-Champagne

Proč jsme se rozhodli přespat v Châlons-en-Champagne, nevím. Snad si někdo z nás pamatoval, že se v okolí města ležícího na ramenech řeky Marny (Mau a Nau) odehrávaly klíčové bitvy, snad že tu stále stojí − navzdory válkám − dvě středověké katedrály, snad že starobylé jméno města, k němuž se rozhodli vrátit tamní občané v roce 1997 (a vygumovali novověké Châlons-sur-Marne), zní jako básnička a voní po bublinkatém víně…

Co si budeme namlouvat, asi právě u šampaňského naše představy začínaly a končily. Mylné představy.

Zapomeňte na malebná úbočí s vinicemi. Kolem Châlons se rozkládají široširé obilné lány. Táhnou se stovky hektarů podél dálnice z Orléansu a sálají prachem, jejž víří kola kombajnů. Zaprášené bylo i samotné město a nic na tom nemohl změnit fakt, že zrovna byl druhý červencový víkend, kdy se všude ve Francii jásá nad dobytím Bastily.

V Châlons se také slavilo, pravda. Za okny radnice svítily lustry, míhaly se uniformy a židle před restauracemi na přilehlém náměstí byly obsazené. Šampaňské se ale nerozlévalo. Číšníci roznášeli pivo s hamburgery a ošklivě zahlíželi na partičky pubescentů a bezdomovců potulujících se okolo.

Společně s nimi jsme se tedy vydali do ulic. Stačilo pár kroků, za prvním rohem zmizely vlajky i květiny, dokonce i náměstí Republiky zelo prázdnotou. Až na náměstí Osvobození nás zastavili policisté a pořádně prošacovali, než jsme mohli vstoupit do městských zahrad a přidat se k lidové veselici. Na trávnících polehávaly rodinky nejrůznějších národností, děti blbly na kolech nebo u-rampě, výrostci čutali fotbálek, posilovali, balili holky a jointy, zatímco postarší dámy a pánové korzovali po břehu Mau (nebo Nau?) a naslouchali promenádnímu orchestru. A přitom, v houpavém rytmu valčíků (zleva) a v drásavých synkopách nedefinovatelné současné hudby (zprava, zleva a snad i seshora?), otcové se synky stříleli na papírové růže, drandili v elektrických autíčkách…

Toulali jsme se tím přízračným, lehce zaprášeným parkem jako omámení, až jsme si připili na 14. červenec lepkavým pivem. A když jsme se vraceli zpět zase liduprázdnými ulicemi, zůstali jsme stát před katedrálou. Ne, nezasáhla nás nadčasovou krásou, ale dojala nás nepatrná kostka v chodníku u jejích vstupních vrat. Zlatě se leskla podpisem: Cabu.

Tak prostě uctívají památku Jeana Cabuta na maloměstě, kde se známý karikaturista, jenž zemřel při útoku na časopis Charlie Hebdo, narodil. Zlaté kostky rozeseli po místech, která měl rád, a jeho kresby opatrují v nové galerii jako rodinné stříbro.

Všechno bylo nějak jinak v Châlons-en-Champagne.