Velká vizita Josefa Veselky: Česká přísloví

Byla to prekérní situace. Vezli k nám na koronárku pacienta s infarktem. Prý hodně starého, říkali. Jenže já měl už jenom jednu dávku léku, který rozpouští špunt ze sražené krve v tepně zásobující srdeční sval a způsobující infarkt. Mám mu ten lék dát, anebo mám počkat, až přivezou někoho mladšího a „perspektivnějšího“?

Z dnešního pohledu se mi to jeví jako divné přemýšlení. Přece pacient je pacient a lék, když ho mám, mu musím dát. Ale tehdy, před mnoha lety, byl člověk prorostlý socialismem a pořád se něčeho obával. A také si nedovedl představit pokrok ve vlastním oboru, jenž ho skrznaskrz změní. Míval jsem pocit, že se zítra i pozítří budu probouzet do stále stejného světa, že nedostatek léků bude trvat věčně, stejně jako veškerá ta bída kolem mne. Až čas postupně ukázal, že každý další den v životě je jiný než ten předchozí, že spoléhat se na stabilitu, ať už v dobrém či ve zlém, je nesmysl. Dnes bych sám sobě poradil, že stahovat kalhoty si člověk má opravdu až u brodu a nikdy ani o okamžik dříve a lék musí podat, je-li indikován. A netýká se to jen potíží s nedostatkem léků. Dilema, zda má člověk dělat důležité věci právě teď, nebo je ve jménu nějakého rozumného, či dokonce vyššího principu oddalovat, mne provázela velký kus života. A jistě v tom nejsem sám. Tudíž na české přísloví o kalhotách a brodu můžeme být docela hrdí.

Ale měl bych ještě jedno. Znáte to, že kdo si počká, ten se dočká? Na první poslech nic pobuřujícího, kdosi by možná utrousil, že je to snad i vyzrálé. Nikam se nežeň a najdi si něco klidného, kde nebudeš tolik na očích a nemusíš dělat žádná zásadní rozhodnutí. Předpokládám, že se mnou leckdo nemusí souhlasit, ale myslím, že i duch podobných úvah vede k tomu, že člověk jede po některých našich vesnicích vypadajících stále, jako by právě skončila válka. Případně chodíte po ulicích, za jejichž podobu se stydíte, nebo žijete v městských čtvrtích, které snad nikdo neřídí. A někde uvnitř toho nepořádku, uprostřed odpoledního grilování a pivního mudrování, se stále vznáší ta prokletá věta vzývající pasivitu a povyšující ji na životní moudro a program.

„Mít zkušenosti padesátníka a moci začít někde znovu jako kluk,“ prozradil mi nedávno své největší přání můj někdejší spolužák. Když jsem se na něj díval, tak vypadal, že by některé věci opravdu dělal jinak. Pravděpodobně by nic neodkládal, nespekuloval a nestahoval kalhoty předčasně, byl si vědom, že zítra to bude jiné, než to bylo dnes, a na moudře se tvářící pasivitu by nevsadil ani zlámanou grešli.