Ilonko! Ty jsi vyrostla, holčičko moje! A co že ses tak dlouho neukázala? Nechalas mě tu samotnou. Jak jsi mohla? Hrozně se tady krade, hrozně. Vždyť jsem ti to posledně říkala, copak mě neposloucháš? Hroznej svět je to dnes. Hroznej!"

Věra sledovala − tak jako včera a předevčírem a před týdnem −, jak se babiččin obličej, ještě před minutou rozzářený, zoufalstvím krabatí jako tvář dítěte, jak koutky úst vytvářejí obrácený rohlíček, jak se jí po tvářích kutálejí slzy. Neprorážely si cestičky v laciném pudru. Věra kupovala pro babičku značkový, ne zrovna laciný, a nosila jí ho div ne po kilech. Babička měla ve zvyku nanášet si ho na tváře zednickou špachtlí, a tak ho spotřebovala spoustu. Věra si nestěžovala. Kvalitní make-up nepodléhal erozi a nedělal z babičky klauna s oranžovou tváří. Za takhle milosrdný produkt, chápavý ke stáří, by Věra s radostí dala měsíční plat.

Zbývá vám ještě 90 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 159 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
Máte již předplatné?
Přihlásit se