Neklidná zóna Jana Bartáčka: Vzdušné lázně

Voda je mokrý vzduch. Vzduch je suchá voda. Tedy když k jejich elementární definici použiji paranoicko-kritickou metodu Salvadora Dalího. Vypadají skoro stejně, neboť živly to jsou průhledné a více či méně namodralé. Díky společnému kamarádovi kyslíku, jak známo. A na více než 70 procentech naší planety spolu bezprostředně sousedí.

Dotýkají se. Myslím, že se mají rádi. Nebo rády? Ne, rádi. Protože voda i vzduch přinášejí život. Někteří živočichové zvládají obě prostředí. Ptáci se potápějí a loví v hlubinách, ryby vyskakují a létají v třpytivých paprscích slunce. Nádhera.

Dřív se mluvilo hodně o vzduchu, v poslední době zase o vodě. Tahle dvojčata jsou odnepaměti − mimochodem, kdy vlastně ta nepaměť byla? − středem zájmu člověka. A tak jsem si řekl, že naleznu mezeru na trhu a založím na tom svůj byznysplán. Do vody fušovat nehodlám, tam už jsou prakticky všechny nápady obsazeny. Vzduch je ale dobrá komodita a jen se divím, že už se dávno neobchoduje na burze společně s ropou, zlatem, chilským ledkem (na něm zbankrotoval můj prastrýc, když padl v Chile režim a ledek se z okovů svého přívlastku vysvobodil), zemním plynem, mrkví a tak.

Zkusil jsem na to jít od lesa, takže jsem nejdřív začal vzduch odsávat při uchovávání potravin ve vakuových dózách a v rámci mého oblíbeného vaření metodou sous vide. Podobně jako při liposukci jsem ho pak přemísťoval na potřebnější místa. Tam, kde chyběl, například v neklimatizovaných tramvajích, anebo kde byl zkažený a byla nutná jeho transfuze − třeba v čekárnách zubních ordinací, při určitých náboženských rituálech s dýmem, na některých trasách metra či před pražským Palladiem, kde je to cítit po pukavcích. A samozřejmě v českých hospodách.

Během těchto experimentů jsem zcela náhodou učinil i jeden vědecký objev: smrad se za jistých okolností může šířit rychlostí zvuku, ve specifických případech, jako jsou jatka nebo byty některých spoluobčanů, dokonce rychlostí světla. Albert Einstein na to přijít nemohl, neboť v Praze pobýval krátce a v jiné době.

A pak se mi najednou v hlavě rozsvítilo. Dokonce natolik, že kdyby byl ve vzduchu byť jen mililitr zemního plynu, vylítl bych do povětří. Ale o ohni, dalším kamarádovi z téhle úžasné partičky, jindy. Prostě: vzdušné horské lázně! Sice něco podobného už funguje na Benecku, ale jde jen o nezpoplatněný produkt místní přírody. Ta je však u nás téměř všude kontaminovaná. Já vybuduji obří podzemní vzduchovod z Alp do svého bytu, něco jako kanál Dunaj−Odra−Labe, a doma pak budu tenhle horský elixír pouštět na své klienty. Za peníze. Ale snad i na pojišťovnu.