Velká vizita Josefa Veselky: Cestou vzhůru

Stojí ve frontě, která ho může stát život. Ví to a strašně ho to štve. Tam někde nahoře se cosi zaseklo. Dokáže si to představit. Nějaký americký penzista, jehož cílem je do konce života vykládat svému okolí historku o tom, jak zvládl vylézt na osmitisícovku, právě zjistil, že to není tak jednoduché. „Přece kvůli tomu parchantovi tady nezařvu i já,“ snažil se přesvědčit sám sebe a intuitivně zkontroloval kyslíkovou masku na svém obličeji.

Zvedl hlavu a podíval se na oblohu. Přes jeho tmavé brýle se už od rána zdála být stále jasná. Bodejť ne, všech šest serverů předpovídajících počasí jim v základním táboře shodně potvrdilo, že následující tři dny bude hezky. Za tu dobu se MUSÍ dostat nahoru a pokud možno i dolů. Dolů do bezpečí, kde bude teplý čaj, polévka, čokoláda, spacák, aspoň trochu kulturnější toaleta, než je jakákoliv sněhová plošinka na strmém svahu, a hlavně vzduch. Takový, který dýcháte a přitom se nedusíte.

Hory má rád a zažil v nich kdeco. Nejprve mu říkali, že je na skále závislý jen na svých zkušenostech. Později poznal, že daleko více se dá dosáhnout s kamarádem na společném laně. Když se připravoval do Himálaje, začal počítat s tím, že ve vysokých výškách jde každý sám za sebe a stát se může cokoliv. Teď právě přišla nová fáze jeho životního poznání. Drží se fixního lana, stojí na uzounké stezičce mířící vzhůru a tam, kdesi nahoře, někdo zkolaboval, zatarasil cestu nahoru i dolů a desítky (nebo snad stovky?) lidí čekají, co se bude dít dál. Nemůžete se hnout ani nahoru, ani dolů. Lidé vytvořili dlouhý řetěz pohybující se společně vpřed či vzad. Individuální rozhodnutí, síly nebo schopnosti hrají roli, jen pokud jsou schopny vyrovnat se ostatním. Pokud ne, pak se stáváte překážkou a možnou příčinou smrti ostatních. Na tom svahu se sešlo mnoho lidí, kteří se neznají, a přesto jsou donuceni chovat se podle nedobrovolného mušketýrského hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“.

Cítí se fyzicky dobře, potřeboval by vystoupat ještě další dvě stovky výškových metrů a jeho sen by se splnil. Proklíná kohosi vepředu, kdo ho zbrzdil. Možná toho člověka nikdy neuvidí, možná ten člověk nepřežije. Obojí je mu jedno. Kdyby ho měl těsně před sebou, bez lítosti by ho shodil ze svahu dolů, aby tady nepřekážel a on mohl vykročit za svým cílem.

Asi se mu to nepovede. Ten slaboch kdesi nad ním mu to celé nejspíš zkazí.
V tu chvíli ho prudce bodlo v kotníku, až bolestí zařval. „A je to definitivně v pr…,“ blesklo mu hlavou.

„Lidi, přece se tu najde někdo, kdo mi pomůže!“