Někdy jsem se rozhodl i proti doporučení štábu. Měl jsem pak hrozný strach, aby se nikomu nic nestalo, říká velitel z Afghánistánu

Do kavárny na náměstí v moravském Vyškově vstupuje Karel Řehka ve slunečních brýlích a pruhovaném tričku s límečkem. Málokdo by řekl, že tento nenápadný muž měl v afghánských horách za úkol dopadnout zločince z al-Káidy a bojovat s povstalci a že nyní je v polském Elblagu u ruských hranic zástupcem velitele strategické divize NATO. Setkáváme se během krátkého soustředění důstojníků, kteří slouží v zahraničí, a probíráme nejen operace v pohoří Tora Bora, ale třeba i dětství v nedalekém Tišnově. "Byl jsem sígr s miliardami poznámek," prozradí Řehka. Už během našeho rozhovoru věděl, že 16. května dostane Cenu Arnošta Lustiga, kterou v minulosti získali třeba disidenti Václav Malý, Kamila Moučková nebo Dana Němcová a uděluje se za odvahu, statečnost a spravedlnost. "Je to obrovská pocta, ale nevím, jestli jsem ten správný prototyp člověka pro tuto cenu. Myslím, že je určena nejen mně, ale celé mé generaci, která dnes slouží v armádě," říká Řehka.

Chtěl jste být vojákem z povolání už jako kluk?

Chtěl jsem být vojákem vždycky, nepamatuju si, že bych chtěl být něčím jiným. V tom jsem byl konzistentní už od základní školy.

V 80. letech armáda zrovna populární nebyla. Dívky s vojáky netančily, jak se říkalo.

To mi bylo úplně jedno. Když jsem byl dítě, politika mě nezajímala. A děvčata v té době taky ještě ne.

Když jste si jako děti hráli na vojáky, byli to partyzáni proti Němcům jako u kluků v předchozích dekádách, nebo jste to měli jinak rozdělené?

To se asi neměnilo. I my jsme byli odkojení filmy o druhé světové válce a 9. květen byl pro mě nejlepší den, protože v televizi dávali plno válečných filmů.