Vydali se za výzkumem do světa, aby si rozšířili obzory a získali zkušenosti, které doma „za pecí“ nenajdou. A někteří se vracejí

Existuje pro to výstižný anglický pojem − inbreeding. Doslova znamená příbuzenské křížení. Volnější interpretace tohoto výrazu by asi zněla "vědecké zápecnictví". Míní se tím kariéra vědce, která se odehrává v rámci jediné katedry vysoké školy po ose magistr−doktor−docent−profesor−smrt.

Inbreeding není zrovna přínosný, dochází při něm ke křížení a vývoji pouze příbuzných myšlenek, což málokdy vede k oslnivým nápadům a objevům. Pro ambicióznější vědce je proto žádoucí, aby bezpečné hranice své alma mater opustili a v ideálním případě vyjeli na zkušenou za hranice země.

Přesný počet českých vědců, kteří tak učinili, není znám. Pravděpodobně jich jsou stovky. Pro loňský výzkum Perspektivy české vědy uvedlo takřka 70 předních oslovených přírodovědců, že nejčastěji zamířili na zahraniční stáž do Velké Británie, Německa a Spojených států. Na otázku, proč se potom rozhodli vrátit zpátky do Česka a věnovat se tu výzkumu, odpověděla více než polovina z nich, že z rodinných důvodů. Jako druhý nejčastější důvod uváděli možnost získat zde práci ve vědecké pozici a posunout se v kariéře.

Stejné motivy vedly k návratu biofyzika Michala Koláře, odbornici na regeneraci tkání Vladimíru Moulisovou a politologa Jakuba Eberleho. Přesto si každý z nich přivezl ze zahraničí trochu jiné zkušenosti i pohled na domácí vědecké prostředí.