Útulně osídlená pevnost. Architekt Jan Tyrpekl vdechl prvorepublikovému bunkru novou roli

Pohraniční bunkry, různé pevnůstky i monumentální pevnosti patří k identitě Česka. Náhodný poutník krajinou je neočekává, jakmile se však vynoří z mlhy, nastává nezapomenutelné setkání, jež má mysteriózní přídech. Jsou to železobetonoví strážci, dobře schovaní, prakticky splývající s terénem, do něhož byli částečně zakopáni.

V letech 1936 až 1938 jich bylo v pohraničních oblastech, tedy v místech očekávaného konfliktu s nacistickým Německem, postaveno na deset tisíc. Svému účelu sice nikdy nesloužily, přesto bylo jejich vybudování hrdinským počinem, zvláště když si uvědomíme, jakým trapně hlemýždím tempem − ve srovnání s dobou před více než osmdesáti lety − staví stát dnes. Je dobré si bunkry připomínat, pečovat o ně a chránit je, což souvisí s hledáním jejich současné role.

Minimalismus s pevným základem

Dosud nejpozoruhodnější příklad soudobého využití vznikl na jihozápadní Moravě v obci Vratěnín. Na takzvaném řopíku − což je název vzniklý ze zkratky Ředitelství opevňovacích prací, které mělo za první republiky budování těchto lehkých opevnění na starosti − byla postavena dřevěná útulna, v níž se může po předchozí objednávce kdokoliv ubytovat.