Moje čtení: Co čtou spisovatelé navržení na letošní Magnesii Literu za prózu

1) Které knihy teď máte na nočním stolku?
2) Máte nějakého zvláště oblíbeného spisovatele?
3) Která kniha vás v dětství ovlivnila?
4) Kterou knihu si v tomhle životě ještě určitě musíte přečíst?
5) Se kterou autorkou byste rádi zašli na sklenku dobrého vína nebo na kafe?
6) A se kterým autorem byste se nebáli strávit desetihodinový let? Anebo si troufli ztroskotat na pustém ostrově?

Pavla Horáková se svým románem Teorie podivnosti získala Magnesii Literu v kategorii próza

Spisovatelka Pavla Horáková

Foto: Richard Klíčník

1) Právě jsem dočetla novou knihu Projekt Gilgameš, kterou napsal můj kamarád Štěpán Kučera. Je mimořádně chytrá a promyšlená, napsaná krystalicky čistým jazykem. Propojuje téma mytologie z celého světa a umělou inteligenci, ideu nesmrtelnosti i současný stav planety. Ještě o ní hodně uslyšíme. Po kouscích odčítám kafkovskou životopisnou trilogii Reinera Stacha. Ty knihy jsou skvěle napsané a skvostně přeložené.

2) Z domácích autorů mám ráda Jana Křesadla, Květu Legátovou nebo Stanislava Komárka. Vracím se k magickorealistickým románům srbského autora Milorada Paviče, k Poslednímu samurajovi Helen deWittové, a když je mi smutno, tak ke Stopařovu průvodci Galaxií Douglase Adamse.

3) Měla jsem nejraději mayovky a verneovky a taky přírodopisné knihy Geralda Durrella. Milovala jsem i jeho Mluvící balík, aniž jsem tušila, že František Fröhlich, který knihu přeložil do češtiny, bude jednou mým oblíbeným a váženým učitelem na vysoké škole. Z jeho překladatelských rad čerpám dodnes.

4) Mám velké mezery v takzvaných klasicích, ať ruských, srbských, anebo velikánech západních literatur, a stále jejich čtení odkládám. Už dva roky mi na stole leží Tao te ťing, to by pro začátek mohlo stačit.

5) Mám to štěstí, že se spisovateli a spisovatelkami se scházím u skleničky každý týden, takže moje potřeba literárních konverzací i konzumace vína je naplněna.

6) Vybrala bych si některého z autorů knih o přežití v divočině. A povídali bychom si nejspíš o tom, jak si opatřit pitnou vodu, potravu a přístřeší.

Nulorožec − tak nazval Petr Stančík imaginativně opulentní grotesku, jež opět zaujala kritiky i početné čtenáře

Spisovatel Petr Stančík

Foto: archiv Petra Stančíka

1) Pročítám znovu dopisy Ladislava Klímy (Sebrané spisy II Hominibus), zejména původní necenzurované líčení Cholupicského dne, v němž náš největší filozof všech dob zažil zároveň svoje největší vítězství i porážku. "Lidstvo stvořilo si ideu 'Boha', já stvořím jej samého." Klímu prokládám Americkými bohy, graciézní fantasy britského spisovatele Neila Gaimana, podivuhodnou to reinkarnací Křtu svatého Vladimíra od Karla Havlíčka Borovského.

2) Tři knihy mě celý život táhnou zpět k sobě jako magnetové pohoří. Četl jsem je už xkrát a pokaždé jsou jiné a lepší: Comte de Lautréamont − Zpěvy Maldororovy, Jorge Luis Borges − Fikce, Frank Herbert − Duna.

3) Snad nejhlouběji mě zasáhla trilogie Zápas s nebem Jana Matzala Trosky. A její hrdinové, tři čeští přátelé: elektrotechnik Arne Farin, lékař Pavel Horák a strojař Petr Brada, kteří v doprovodu kocoura Habakuka a vyzbrojení paprsky života a smrti poletují po sluneční soustavě na palubě tiché a ekologické kosmické lodi poháněné elektřinou.

4) Knihu Persiles a Sigismunda od Miguela de Cervantese. Protože mě nesmírně zajímá, co se dá ještě napsat po Důmyslném rytíři Donu Quijotovi de la Mancha.

5) Na víno bych rád pozval Markétu Horákovou, abych se dověděl, proč po Pastýřích mloků už nevydala žádnou další sbírku básní.

6) Let bych si přál zažít s Jaromírem Hladíkem, který je autorem nedokončené tragédie Nepřátelé, pojednání Ospravedlnění věčnosti a rozboru nepřímých židovských pramenů Jakoba Boehma a zároveň hlavním hrdinou Borgesovy povídky Tajný zázrak. Zajímá mě ten poslední přívlastek, na který přišel těsně před smrtí. A pustý ostrov? S Ivanem Wernischem. Pěstovali bychom divoké kozy a debaty o vesmíru.

Michal Šanda se chtěl kdysi stát jedním z pobudů ze Steinbeckovy knihy. Letos sám bodoval v Magnesii Liteře s povídkovým souborem Hemingwayův býk

Spisovatel Michal Šanda

Foto: archiv Michala Šandy

1) Na stolku mi leží Český literární samizdat. Je to čtení na mnoho večerů. Michal Přibáň a jeho spolupracovníci odvedli takový kus práce, že nezbývá než žasnout. Kromě všeobecně známých samizdatových časopisů a edic jsou tu zmapované i dosud neznámé marginálie. Ukazuje se, že alternativní kultura před rokem 1989 měla netušeně rozsáhlé podhoubí.

2) Jednoznačně mým nejoblíbenějším autorem je Bohumil Hrabal. A potom jsou to jednotlivé knihy. Vladislav Vančura: Rozmarné léto. Richard Brautigan: V melounovém cukru. Ivan Wernisch: Doupě latinářů. James Joyce: Odysseus.

3) V dětství jsem miloval knihu Johna Steinbecka Na plechárně. Toužil jsem stát se jedním z pobudů v Mackově partě. Na zarostlém rumišti se bezstarostně poflakovat, nahřívat si cemr na sluníčku a popíjet whisku přezdívanou staré tenisky.

4) Musím si ještě přečíst knihu od Louise-Ferdinanda Célina: Od zámku k zámku. Vždycky mě po pár stranách rozběsnily k nepříčetnosti ustavičné tři tečky a musel jsem tu knihu zavřít. Postupem času se stala prubířským kamenem mé čtenářské (ne)tolerance.

5) S kým bych zašel na skleničku? V současnosti v české literatuře dominují ženy. Bianca Bellová, Kateřina Tučková nebo Pavla Horáková. Jsou to kamarádky a vídáme se poměrně často. O čem si spolu povídáme, ovšem prozradit nesmím.

6) V letadle bych rád trávil čas s Emilem Haklem. Pokud by bylo bezmračno, komentovali bychom, co vidíme dole pod sebou, města, hory, meandrující řeky. A jaké to asi bude tam, kam doletíme. Neklepe se to křídlo moc? Hlavně nesmíme ztroskotat, protože na pustém ostrově nebývá hospoda!