Soukromý klub Ferenc Futurista v pražských Černošicích tvoří jedna místnost. Stojí tu jednoduchý bar z překližky, starší, veselými barvami natřený nábytek a v rohu staré piano. "Zakladatel klubu, básník Petr Borkovec, o nástroji říká, že je stařičký a prohulený," usmívá se Beata Hlavenková, když z piana sundává kryt a odhaluje jeho vnitřek. Prsty hudebnice přejedou po klávesách a kladívka rozkmitají struny. Ozvou se úryvky z Hlavenkové tvorby. Tklivé a zároveň konejšivé motivy. Jsou dost jiné, než se jeví jejich autorka, která se každou chvilku zasměje a na zádumčivý výraz ve tváři během focení se musí hodně soustředit.
V jejím nahodilém hraní lze na chvilku rozeznat i část skladby Husa v mlze, která v květnu vyjde na novém albu s názvem Sně. "Je v něm určitá melancholie, což je pochopitelné, protože jsem na něm pracovala v době, kdy jsem se snažila vyrovnat se smrtí tatínka. Navíc jsem skládala hudbu k filmu Dukla 61 o důlním neštěstí," vypráví skladatelka o své chystané desce, na níž převažují zhudebněné básně Bohuslava Reynka a objevují se tu také verše Petra Borkovce. "Vždy mě fascinovalo dodávat melodii textu, který je už nositelem nějaké emoce, rytmu, někdy i harmonické nálady. Příliš neumím vkládat po kouskách slova do už hotové písničky," svěřuje se muzikantka, přestože jsou dva texty na nové desce její. Připouští, že Reynek ji v citlivém období jejího života oslovil mimo jiné křesťanskou spiritualitou, k níž mívala sama blízko.
Navzdory kritice i pochvalám
Beata Hlavenková vyrostla ve Vendryni u Třince ve věřící protestantské rodině. A tak první kapela, s níž ve 12 letech vystupovala, vzešla z církevního prostředí. Rodiče nadanou dceru v jejím zaujetí pro muziku podporovali − tatínek jí nahrával písničky z rádia, maminka s ní cvičila na klavír. Byla to právě ona, koho napadlo, aby po základní škole šla Beata na ostravskou konzervatoř.
Dcera zpočátku nadšená nebyla, představovala si dráhu archeoložky. Podobně reagovala i Beatina učitelka. "Víte, když Beatka moc necvičí," naznačovala, že pro hru na klavír se její svěřenkyně příliš nehodí, protože nepodstupuje dostatečný dril. Vystihla už tehdy přístup budoucí umělkyně, kterou vždy bavilo si s hudbou spíš hrát a zkoušet různé možnosti než donekonečna pilovat etudy. Díky svéráznému přístupu a absolvovaným hodinám nauky i základů komponování měla coby čtrnáctiletá muzikantka už v zásobě několik vlastních skladeb. Jejich počet do přijímaček rozšířila a na konzervatoř byla přijata − nastoupila na skladatelský obor zaměřený na klasické komponování.
Jenže kolonka klasiky byla Hlavenkové časem těsná, začala tíhnout k jazzu. Což takřka před dvaceti lety vnímali pedagogové jako přítěž. "Bývalý ředitel konzervatoře mi říkal, že to mám moc jazzové, a neříkal to úplně s nadšením," vzpomíná Hlavenková na konec 90. let. Po absolutoriu pokračovala na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka, kde poměrně záhy pocítila potřebu vycestovat na zkušenou do zahraničí. Proto ve 23 letech, když už byla vdaná za muzikanta Patrika Hlavenku, odjela i s ním do Ameriky. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich neměl peníze na zaplacení soukromé školy, vybrali si státní univerzitu v Massachusetts. Zvolili si obor jazzová kompozice a aranžování. Pracovali tvrdě, za semestr museli napsat několik skladeb.
Zvykali si i na další odlišnosti. Zatímco na českých školách se pochvalami šetří, v Americe provázely každé vystoupení začínajících hudebníků superlativy. "Dlouho jsem tomu vzdorovala a odpovídala, že to za moc nestálo. Zarytě jsem si držela český nebo spíš moravsko-česko-slezský přístup. Dokonce jsem tam zažila velký propad a několikrát jsem odmítla hrát," vzpomíná Hlavenková na období plné pochybností. Z krize ji vyvedla kniha Effortless Mastery (Mistrovství bez námahy) od Kennyho Wernera. Je určená všem hudebníkům, kteří si nevěří, vytrácí se u nich radost a spontaneita a nevědí, jak z toho ven. V takovém stavu se tehdy Beata Hlavenková nacházela. Naštěstí ji spousta lidí nabádala, aby to nevzdávala.
V Americe podruhé
Studia v USA dokončila Hlavenková v roce 2004, ale o pět let později se do Států vrátila. Tentokrát ji kromě manžela doprovázel i roční syn Mathias Joel. Pobývali v New Yorku, kde česká skladatelka natáčela své debutové album. Vtiskla do něj radost z mateřství a nazvala ho Joy for Joel. Ke spolupráci na desce přizvala virtuózní jazzové muzikanty, jako je saxofonista Rich Perry nebo trumpetistka Ingrid Jensen.
"Měli jsme tenkrát dvě zkoušky a to byl luxus. Nakonec jsme to natočili za den a půl. S tak dobrými hudebníky se neřeší elementární věci, jako je čtení not nebo interpretace, ale opravdu úroveň nad tím, jako jsou emoce nebo forma," přibližuje vznik akustické jazzové desky Hlavenková. V jedné její písni též hostovala Lenka Dusilová. Obě dámy se znaly z předchozího projektu, na němž se podílelo také kvarteto Clarinet Factory. Jejich společná deska Eternal Seekers byla ojedinělou symbiózou silných hudebních osobností a Lenka Dusilová díky ní získala cenu Anděl jako zpěvačka roku.
Spolupráce obou žen ale začala už tři roky předtím a pokračovala i po Eternal Seekers dalšími dvěma alby. Původně se na nich měly podílet jenom ony, ale nakonec to dopadlo jinak. "Lenka se mnou chtěla udělat sólovou desku, ale mě napadlo přizvat k tomu mého muže Patrika Hlavenku alias Patricka Karpentského a Viliama Béreše, kteří zrovna hráli v Toxique," vybavuje si Hlavenková, jak vznikla skupina pojmenovaná podle prvního z těch dvou alb, Baromantika.
Co se dočtete dál
- K jaké směsi přirovnává Beata Hlavenková kapelu Baromantika?
- Kdy bude podle umělkyně beze zbytku platit, že je „zpívající klavíristkou“?
- Se kterou muzikou by se podle Beaty Hlavenkové měly seznamovat už děti?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.