Neklidná zóna Jana Bartáčka: Nepravda osvobozuje

Tak jsem se ráno probudil samý klíště," prohodím do prázdna ozdobeného pěti postavami. V námořnickém klubu u nás v ulici.

"Cože?" vyvalí oči jeden z mužů nasoukaných do pruhovaných triček. Přešlapuje na staré prkenné palubce, na níž se to všecko hezky houpe, mísí a sklenky, slova i mužná ramena do sebe narážejí jako na kulábru. Z jeho klátivého příklonu, jehož brzdná dráha se jen tak tak zastaví na deset centimetrů od mého čela, je zřejmé, že mě vyzývá, abych se rozpovídal.

"No, zdálo se mi, že jsem vyrazil na houby a zapomněl jsem se postříkat repelentem."

"Aha, takže kdybys ve snu hasil požár, měl bys peřiny od sazí?" zapojí se do debaty druhá z postav, opírající se o barový stěžeň s utopenci.

"Jo, přesně, kámo, hodně věci prožívám a takhle to občas dopadne. Není to žádná sranda," pronesu vážným hlasem a letmo po stěnách a koutech zkontroluji všechny ty lodě, sítě, uzly, kotvy, kormidla a mořské příšery, kocábky na rozbouřených vlnách, deroucí se z pláten "malířů"…

A pokračuji: "Moje přítelkyně to má podobně. Jednou jsem ji ráno v posteli nemohl najít. Říkám si, to není možný, večer tady ještě byla…"

"Ve snu jste se pohádali?" dychtivě mi skočí do vyprávění třetí námořník.

"Ne, zdálo se jí, že se ve snu, tedy, aby bylo jasno, v tom snu ve snu, že se propadla do úložnýho prostoru mé postele. Zmizela tedy dvakrát − v tom snu a pak, když jsme měli vstávat."

"Jestli to dobře chápu," zpřehledňuje situaci třetí muž, "v obou případech měla být v úložným prostoru."