Jazzová dílna Zuzany Válkové: Femme fatale od světlíku

Jarní slunce se mi na bílá kolena sesouvá jako pytel s horkým pískem. Městským kanálem Naviglio Grande neteče skoro žádná voda; jeho dno je bahnité a rozpukané. Nejvýš dvaceti centimetry kalné tekutiny, která spojuje severoitalskou řeku Ticino s milánským přístavem Darsena, kde zrovna sedím, se tu a tam prožene čudla.

Bílá kolena. Husté vlasy kolemjdoucích Italek. Slunce. Tři vjemy a je tu zas − Monika. Měla nejkrásnější bílé nohy, jaké jsem kdy viděla, a vlasy husté tak, že nešly rozčesat. Nežije už 14 let, přesto přicházejí období, kdy na ni myslím denně.

Monika byla první femme fatale, kterou jsem kdy potkala a podle níž jsem si udělala představu o osobnosti, kvůli níž se ošívají muži, ale osudově působí i na ženy.

Když mi bylo deset, u téhle máminy kamarádky z vysoké školy jsme brávaly víkendový azyl. Já kolem ní chodila se sklopenýma očima a zašívala se v pokoji s knihovnou; věděla jsem, že kdyby se mě na něco zeptala, nedokážu jí dost zajímavě odpovědět. Co fascinujícího říci ženě, která vlastní knihu o dějinách sexu? A vůbec, ale vůbec ji neschovává před dětmi?

Čas od času jsem ji přes okno do světlíku špehovala, jak kouří a opaluje si své překrásné nohy, ty, které jí kolem čtyřicátého roku věku přestaly sloužit. Přátelé ji pak čím dál častěji nosili v náručí. Monika by dozajista nejradši chodila po svých, ale mně, blbému děcku, se zdálo, že náruč je pro ni jediný vhodný způsob přepravy.