Volfův revír: Strážce paměti Zdeněk Burian. Zejména malířovy ilustrace představuje výstava Širým světem

Vlak uháněl podzemním tunelem, v němž nebyl signál, pročež jsem odložil mobil a vytáhl z batohu knížku. Nebylo kam spěchat, cesta byla dlouhá, z jednoho kraje metropole na druhý a nijak ji nešlo urychlit. Snažil jsem se jen udržet rovnováhu, protože občas se vagon zakýval, a někdy jsem se musel kousek pohnout, aby mohli pasažéři ve stanici vystoupit. Prostě normální cestování metrem.

Vestoje jsem tedy obracel stránku po stránce a prohlížel si obrázky akčně provedených kovbojů, indiánů, velrybářů, mořeplavců, potápěčů, sopečných kopců či sprašových krajin. Ztratil jsem přehled o čase, knížka mě bavila. Najednou jsem se probral. Jako by mě cosi tlačilo v zátylku. Pocit, že vás někdo sleduje z bezprostřední blízkosti.

Vskutku. Zjistil jsem, že mě velmi diskrétně obklopili čtyři muži různého věku… ale nikoliv snad proto, že by chtěli prozkoumat obsah mého zavazadla, působili spořádaně: koukali mi přes rameno, já sám jsem je nezajímal. Byla to zvláštní, neobvyklá chvíle, již stojí za to si zapamatovat. Pojidlem nahodilé sestavy cestujících byly obrazy Zdeňka Buriana soustředěné v katalogu výstavy Širým světem, která nyní probíhá v Obecním domě v Praze.

Zdeněk Burian je fenomén na poli českého výtvarného umění dvacátého století. Nepatří sice mezi průkopnické postavy, jakými jsou třeba Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Jan Zrzavý, ale sběratelé jsou přesto schopni vydat za jeho kvaše statisíce a za olejomalby mnohem více, jak se ukázalo v případu dražby obrazu Tygr ussurijský, jenž byl prodán 24. září roku 2017 za rekordních 3,1 milionu korun. Burian je důvěrně známý prakticky všem. A je srozumitelný, což je vzácné koření. Proslul jako ilustrátor dobrodružných knih, časopiseckých povídek, ale stejně tak se vyznamenal jako malíř prehistorických výjevů, jimiž vizualizoval vědecké poznatky paleontologa Josefa Augusty. Vedle toho maloval takříkajíc pro sebe, volně. Jeho talent byl od dětství natolik průkazný, že Buriana přijali na Akademii výtvarných umění už ve čtrnácti letech. Školu sice nakonec opustil − pravděpodobně mu pobyt mezi již dospělými spolužáky nesvědčil −, nicméně jeho nadání, které mu umožňovalo realisticky podávat fantaskní vize, bylo nezpochybnitelné.