"Neměli jsme žádné mapy, jen plánek portugalského hotelu na pobřeží," vzpomíná na svou výpravu přes Atlantik Ondřej Tomek

Snil jste jako malý kluk o tom, že budete jednou plout po moři?

Táta měl doma knížky českého mořeplavce Richarda Konkolského, takže jsem je také četl. Ač jsem k vodě tíhl, že bych se někdy mohl jachtingu věnovat, mě nenapadlo. Přišlo to tak nějak náhodou asi rok předtím, než jsem prodal Centrum. Přemýšlel jsem tehdy, co budu dál dělat, a shodou okolností jsem zrovna potkal kamaráda, který udělal kapitánské zkoušky. S přítelkyní jsme je složili taky a začali jsme "jachtit". Z relativně rychlého byznysu, kde se vám pořád něco mění pod rukama, jsem chtěl jít do něčeho pomalého, kde víc vnímáte, co se kolem vás děje.

Za jak dlouho od získání kapitánského průkazu jste se vydal přes Atlantik?

Byl jsem docela rychlý. Pokud se nepletu, zkoušky jsem si udělal v roce 2006 a o rok později jsme byli na týden v Řecku a Chorvatsku. V témže roce jsem prodal firmu a už v průběhu prodeje jsem se seznámil s brněnským mořeplavcem a horolezcem Oldřichem Karáskem, který několikrát obeplul svět na vlastnoručně postavených lodích. Polovina lidí o něm říká, že je tak trochu blázen, pro zbytek je to geniální jachtař. V roce 2008 jsem s Oldou poprvé přeplul Atlantský oceán.

Ke které skupině patříte vy?

K té druhé. Je to ohromně zajímavý člověk a já jsem se díky němu moc naučil. Na začátku roku 2008 mu bylo 76 let a žádnou další loď už nechtěl stavět. V Americe už byla krize, dolar spadl někam na 14,50 a začaly se prodávat jachty. Olda chtěl jednu koupit, aby mohl vyplout. Požádal mě, zda bych mu nepomohl. Řekl jsem, že mu s koupí lodě rád pomůžu, když s ním budu moct plout zpátky do Evropy. Olda nakonec koupil za nějakých osm nebo devět tisíc dolarů necelých devět metrů dlouhou a asi 40 let starou plachetnici Cal 28. Na ní jsem poprvé přeplul Atlantik.

Co nejcennějšího jste se od něj naučil?

Olda je z mého pohledu jachtař, který pluje neuvěřitelně bezpečně. Díky tomu taky naše plavba trvala dlouho. Jel tak, aby na té lodi žil, ne na čas. Nemá potřebu cestu urychlovat. Když nefoukal vítr, stáli jsme, motor jsme nepoužívali prakticky vůbec. Na druhou stranu je pravda, že když jsme vyplouvali, neměli jsme žádné mapy, jen plánek portugalského hotelu na pobřeží. Loď neměla prakticky žádné moderní vybavení. Ale k vaší otázce: Naučil jsem se mnohem víc pracovat s intuicí, než jsem byl zvyklý.

Jak se to konkrétně projevuje?

Když už plujete nějakou dobu po oceánu, začnete být unavený. Chybí vám spánek. Jedete-li ve dvou, pořád si točíte po čtyřech hodinách službu. Každý se v takovém momentu už těší, až dopluje, až máte některé věci tendenci podceňovat. Výrazně roste riziko chyb. Například vidíte mrak, ale říkáte si, že z toho nic nebude. Klasický přístup, sami sobě se snažíte vysvětlit důvody, proč nemusíte stahovat plachty; protože už se vám nechce, jste unavený. Jachtaři mají na potlačení tohoto stavu řešení. Spočívá v tom, že jakmile vás to napadne, máte to udělat hned a dále nad tím nepřemýšlet. Bez hlubokého přemýšlení se prostě chováte tak, jak vám intuice velí.

Našel jste na moři klid a přenesl si ho pak do běžného života?

Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do prostředí, které mi umožnilo dívat se na svět trochu jinýma očima. Vidět množství úplně jiných lidí než dosud. Díky tomu klidu máte možnost si pokládat spoustu otázek, které vás předtím nenapadly. Život najednou vnímáte v jiných barvách. Věřím, že jsem se dostal víc k sobě. Díky moři mám jiné priority, na život se dívám víc přírodníma očima. Snažím se, aby mi čas neprotékal mezi prsty. Taky si některých věcí více vážím a naopak jiné pro mě důležitost ztratily.