Nacisté označovali jazzovou hudbu za "zvrácený žido-negerský vynález" a jazzové tance za nemravný projev individualismu, naprosto nevhodný pro německou mládež. Nad českou mládeží však mávli rukou. Stejně byla odepsaná. Nejprve měla pracovat pro Říši, pak se počítalo s tím, že Češi z evropského prostoru zmizí docela.
A tak si mládež "druhé kategorie" mohla promáčknout dýnko klobouku, nazout taneční boty a vyrazit do "kurzu" − tančit sice oficiálně nesměla, ale učit se tanci mohla. Jazz, ta "šílená divočina" a "opičí pokrucování", vtrhl do kaváren. A také do maloměst i vsí, kde během druhé světové války zdatně sekundoval dechovce. Milovníci jazzu a swingoví tanečníci a tanečnice si říkali "potápky" a "bedly". Historik Petr Koura jejich životu a možnostem zábavy za protektorátu věnoval tisícistránkovou knihu.
Co se dočtete dál
- Která Gershwinova skladba přiváděla nacisty k šílenství?
- Koho protektorátní propagandisté podepisovali pod Ellingtonovu a Armstrongovu hudbu?
- S jakou dnešní komunitou mají „potápky“ cosi společného?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
