Nacisté označovali jazzovou hudbu za "zvrácený žido-negerský vynález" a jazzové tance za nemravný projev individualismu, naprosto nevhodný pro německou mládež. Nad českou mládeží však mávli rukou. Stejně byla odepsaná. Nejprve měla pracovat pro Říši, pak se počítalo s tím, že Češi z evropského prostoru zmizí docela.

A tak si mládež "druhé kategorie" mohla promáčknout dýnko klobouku, nazout taneční boty a vyrazit do "kurzu" − tančit sice oficiálně nesměla, ale učit se tanci mohla. Jazz, ta "šílená divočina" a "opičí pokrucování", vtrhl do kaváren. A také do maloměst i vsí, kde během druhé světové války zdatně sekundoval dechovce. Milovníci jazzu a swingoví tanečníci a tanečnice si říkali "potápky" a "bedly". Historik Petr Koura jejich životu a možnostem zábavy za protektorátu věnoval tisícistránkovou knihu.

Zbývá vám ještě 90 % článku

Co se dočtete dál

  • Která Gershwinova skladba přiváděla nacisty k šílenství?
  • Koho protektorátní propagandisté podepisovali pod Ellingtonovu a Armstrongovu hudbu?
  • S jakou dnešní komunitou mají „potápky“ cosi společného?
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se