Když byly oslavy, šli jsme do průvodu, vzpomínají jedni z posledních žijících pamětníků protektorátu

Marta Bočková:
Tenkrát se nesmělo tančit

Na začátek protektorátu si Marta Bočková živě vzpomíná. Bylo jí tehdy 13 let, s rodiči a sestrou bydlela ve Štítného ulici v Českých Budějovicích a jejich třípokojový byt měl výhled přímo na dům, v němž sídlilo gestapo. "Z prvního patra jsme se dívali na to, jak Němci svážejí zatčené," vzpomíná. Naštěstí se Bočkovi krátce po okupaci přestěhovali do nově koupeného domu, a tak byla rodina těchto výjevů nahánějících hrůzu ušetřena.

Marta Bočková, na svůj dnešní věk duševně velmi svěží dáma, teď bydlí v panelovém domě na michelském sídlišti v Praze. S manželem a dvěma dcerami se sem přestěhovala v polovině 60. let. V malém obývacím pokoji se probírá černobílými fotografiemi, které jsou z druhé strany označeny letopočty. Mezi nimi zaujme snímek z roku 1942. Je na něm mladá krásná žena v dlouhých šatech. "Ty mi ušila sestra, protože chodila na rodinnou školu a byla v učení u jedné švadleny."

Taneční navštěvovala Marta Bočková na přelomu let 1941 a 1942. Dodnes nezapomněla, že jinde než v kurzech, se v té době už tančit nesmělo. V tanečních poznala moderní formy hudby i tance, jako byl populární swing nebo foxtrot. Swingové výstředníky − "potápky" a jejich ženské protějšky "bedly" − mezi vrstevníky ale nezaznamenala.

Školačkou v protektorátu

Tehdy Marie Bočková studovala Spolkové dívčí reálné gymnázium Jany Zátkové. Dotkly se jí proto některé úpravy osnov vyžadované okupačními úřady, především větší důraz na výuku německého jazyka. "Němčinář dostal z kantorů vyučujících cizí jazyky nejvíc hodin, ale byl to Čech," vybavuje si. Na to, že se ve školním roce 1941/1942 nevyučoval dějepis, aby mohly být připraveny nové, "vhodnější" učební texty, si však nevzpomíná.

Poněmčení generace, k níž náležela Marta Bočková, mělo mimo školu podpořit Kuratorium pro výchovu mládeže, zřízené po vzoru Hitlerjugend.

Foto: archiv Marty Bočkové

Nejspíš díky tomu, že Marta Bočková nastupovala na reálné gymnázium ve školním roce 1940/1941, ji jen těsně minuly školské reformy zaváděné o rok později. Mezi nimi například snížení počtu tehdejších středních škol i žáků gymnázií. Opatření šla v duchu Heydrichova přesvědčení, že každý Čech si má osvojit vhodné povolání a být proříšsky orientován.

"Němci se obecně snažili posílit především technické vzdělávání, díky kterému měli získat kvalifikovanou pracovní sílu v jimi požadovaných oborech − v průmyslu a administrativě. Zároveň nechtěli prostřednictvím gymnázií podporovat vzdělávání české intelektuální elity, jež by pro ně mohla být potenciálně nebezpečná," uvádí historička Radka Šustrová z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Dodává, že proříšskou orientaci mladých lidí mělo od jara 1943 podpořit Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. "Bylo obdobou Hitlerjugend, která se stala v Německu nejdůležitější volnočasovou institucí."

Kuratorium mělo vychovávat mládež po tělesné i duchovní stránce. V brožurce nazvané Náš směr, určené vedoucím, nechyběla například antisemitská témata. Pod hlavičku kuratoria se povinně zařadily dosavadní spolky, zejména sportovní kluby.

V poněmčování české mládeže nakonec kuratorium nebylo příliš úspěšné. Začalo fungovat poměrně pozdě a nepodařilo se ho zorganizovat tak, aby podchytilo veškerou českou mládež, jak nacisté zamýšleli. Koncem války v něm byla sdružena asi jen polovina všech mladých, kteří pod kuratorium měli spadat.

Pojem kuratorium také uvízl v paměti Marty Bočkové. Vzpomínka je to však mlhavá, dokládající, že instituce nepostihla mladé duše tak silně, jak její zakladatelé plánovali. "Kuratorium dostal vždy povinně na starost jeden z profesorů školy, a když byly nějaké oslavy, šli jsme jako třída do průvodu nebo stáli u pošty a on to dirigoval. Byl to Čech, ale musel," vzpomíná Marta Bočková.

Poněmčovací výchova ji zásadněji nepostihla patrně i díky tomu, že nechodila do žádného z tělovýchovných spolků podléhajících kuratoriu. V nich se soustředili aktivní mladí lidé po tom, co byly nuceny ukončit svoji činnost organizace Junák, Sokol nebo Orel. Kvůli jejich zapojení do odboje nepřežila žádná z nich konec roku 1942.

Místo maturity do práce

Velký zlom v životě mladé dívky nastal o prázdninách roku 1944, kdy byli do továren a dílen nahnáni i poslední práceschopní lidé, studenty nevyjímaje. "Když jsem měla nastoupit do posledního ročníku, zavřeli nám školu a řekli nám, že si musíme najít práci. Mě a další děvčata poslali do německé smaltovny za městem."

Dívky vždy jeden týden pracovaly v kanceláři a druhý ve výrobě. "Manipulovaly jsme s kulatými plechy. Měla jsem od nich rozřezané ruce, a tak jsem šla k doktorovi na pracák. Tam si mě všimla jedna šikovná česká úřednice a místo do továrny mě poslala jako pomocnou sílu do finanční firmy pana Faktora na náměstí," vypráví Marta Bočková a ještě po letech je znát, s jakou úlevou místo administrativní pracovnice přijala.