Jazzová dílna Zuzany Válkové: Judo a jazz

Myslela jsem si, že tu práci chci, a proto jsem slíbila, že přijdu na judo. Uznávám, že spojitost mezi těmito dvěma motivy není na první pohled zřejmá, ale věřte mi: když vám potenciální šéf nabídne účast na lekci sebeobrany pro ženy, již povede, a sugestivně vám oznámí, že nebudete litovat, odmítnout není jednoduché.

O několik dní později jsem se proto dostavila do tělocvičny, od hlavy až k patě v bílém. Inu, judo. Vcelku jsem se nadřela, abych se před možným nadřízeným nepromenovala v teplákách; sehnat v lednu bílé kalhoty je ještě o něco složitější než vydloubat ze sněhu jahody.

Během úvodních koleček kolem tělocvičny mi svitlo, že důstojnost bude to poslední, co se mi podaří zachovat; první lekce se navíc měla týkat "obrany proti znásilnění na plovárně" (sic). V následujícím týdnu se ukázalo, že práce, na niž jsem si myslela, nebude pro mě. Na lekce jsem přesto chodila dál. Z "šéfa" se stal vzácný přítel. Z jedináčka, který nezažil sportovně laděný fyzický kontakt s cizím člověkem − ze mě − se stala fanynka přátelských potyček.

Judo jsem se samozřejmě nenaučila. Ale něco jsem díky němu pochopila. Za prvé: tlučete-li se s kamarádkou o hlavu menší a Marilyn Monroe blonďatější, nešetřete ji. Že je křehká? Houby. Má-li staršího bratra, rozmaže vás po tatami.