Volfův revír: Vladimír Kopecký osvobozuje barvy. Nyní v pražském Museu Kampa

Bude mu osmaosmdesát, ale pořád maluje s nasazením, které Vladimíru Kopeckému mohou závidět i o jednu či dvě generace mladší malíři: v porovnání s ním většina působí až neduživě, bázlivě, jako by jim scházel opravdový důvod sáhnout po štětci nebo špachtli. Ukazuje se, že rok narození je opravdu jenom číslo, a chybí-li zápal, mládí může být stejně relativní jako stáří. Opět jsem si to potvrdil v pražském Museu Kampa na Kopeckého výstavě Střet barev. Komorní galerii proměnil v jednolité malířské dílo, kde se vše podřizuje výslednému celku, jak je už dlouho jeho dobrým zvykem. Přitom dostal k dispozici pouze jedinou místnost − původně pokoj s překrásným výhledem na Vltavu −, ale tato skutečnost na neobyčejném zážitku nic nemění.

Komorní galerie umístěná v mezipatře je tak trochu tajuplná část hlavní budovy a zaslouží si objevení. Kdykoliv jsem na Kampě, pokaždé sem zavítám, abych nabral dech a nové podněty. Do Komorní galerie se vstupuje chodbičkou, kde si návštěvník hned zkraje všimne dveří do "velína" a vzápětí ochranky sledující na obrazovkách situa­ci v muzeu; šťastlivec tady může někdy zahlédnout i polehávajícího vlčáka zakladatelky Musea Kampa paní Medy Mládkové, jenž se prý též podílí na strážení významné umělecké instituce a účastní se obchůzek jejího areálu.