Na byznys v Číně je dobré se připravit jako Mistr Sun-c’ na válku, říká sinolog, podnikatel i tlumočník dvou prezidentů Vít Vojta

Televizní soutěž s názvem Jak dobře znáte Čínu? sice neexistuje, ale kdyby existovala, sinolog, tlumočník, lektor a podnikatel Vít Vojta by v ní měl těžko překonatelnou výhodu. Zemi poznal jako člen vládních delegací i tlumočník dvou českých prezidentů. Tomu současnému, Miloši Zemanovi, tlumočil při pražské návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Vít Vojta však nedisponuje jen teoretickou znalostí čínského trhu − je také spoluzakladatelem české firmy, která v Číně působí 16 let.

Milovník čínské kultury vede v Česku oddíl tradičního bojového umění tchaj-ťi čchüan, kterému se učil u zakladatele jedné ze škol. Vojtova manželka pochází z Číny. A kdo k němu přijde na návštěvu, dostane k pití výtečný černý čaj pchu-er.

Záminkou k setkání s Vítem Vojtou byla jeho nová kniha nazvaná Mezi Čínou a Západem: Umění stolovat s čínskými partnery. Jenže témat je tolik, že na společenské finesy nebo gesto, jímž se na jihu či severu Číny hostiteli děkuje za čaj, dojde prakticky až mezi dveřmi.

Ve své nové knize se mimo jiné zmiňujete o umění zacházet s papírovými vizitkami. Ale lidé v Číně se ve 21. století v profe­sionálním styku také "skenují" prostřednictvím mobilní aplikace. Co je dnes při seznamování v této zemi důležitější: to tradiční, nebo to nové?

Nejdůležitější je udělat dobré jméno organizaci, jíž jsem součástí. Asijská společnost je hierarchická a nejvýše stojí státní úřady; tamní sen o úspěchu je většinou spjatý se státní funkcí. Když Číňané telefonují, představují se jménem investiční skupiny, která je zaměstnává, jindy zase sídlem v nejvyšším mrakodrapu města. Přelidněná společnost se organizuje podle vertikály a její členové musí prodat to, čím disponují.

Čína si uvědomuje, že se stává jakýmsi rájem, kde chtějí pracovat všichni, a tak se podle toho chová.

Máte osobní zkušenost s čínským systémem společenského kreditu, podle nějž se dnes posuzuje důvěryhodnost firem, ale také občanů?

Mám jich mnoho. Obecně jde o snahu velkých, paternalistických zemí udržet pořádek mezi stovkami milionů lidí, vyhodnotit je z hlediska společenského přínosu nebo rizika. Bolestnou zkušenost jsem získal při posledním vyřizování kolegova pracovního povolení, jehož udělování Čína za poslední roky velmi zpřísnila. Byla to pomsta byrokratova. Stačilo jim jen zpochybnit titul inženýra, který Čína nezná − mají tam bakaláře, magistra nebo doktora. Úřední kolečko jsme načínali od začátku. Čína si uvědomuje, že se stává jakýmsi rájem, kde chtějí pracovat všichni, a tak se podle toho chová.

Jaké mají na cizince nároky?

Ideální je věk mezi 26 a 60 lety. Dotyčný musí mít vysokou školu a být zdravý. Pokud jde o zaměstnance Volkswagenu, v Číně spolupracujícího se Shanghai Automotive Industry Corporation, úředník vydá povolení a nic neřeší. Pokud však nejde o státní či nadnárodní firmu a nemá z ní pocit síly, může si uchazeče "povodit".

V Číně jste byl mnohokrát a setkal se s nejmocnějšími lidmi v zemi. Mají na vás úředníci, v nadsázce řečeno, složku?

Pokud tam mířím jako statutární orgán české firmy Ravak, která vyrábí koupelny, úředník mě nepozná. Navíc já docela striktně odděluji svou tlumočnickou dráhu od podnikatelské i lektorské činnosti. Dostávám se tedy do stejných situací jako všichni ostatní, ačkoliv se na rozdíl od nich mohu čínsky zeptat, co se děje. Ani to mi však nezaručuje, že dosáhnu dramaticky lepšího výsledku.

Foto: Lukáš Oujeský

Společnost Ravak se chystá do Číny?

Ravak má v Šanghaji dceřinou společnost už 16 let. Podílel jsem se na jejím založení. Dodáváme do luxusních rezidenčních projektů, ale kvalita, na niž jsme zvyklí, je pro čínské klienty nová. Na to přijde každý, kdo si v čínském pětihvězdičkovém hotelu klekne pod umyvadlo a podívá se, jak to tam vypadá. Z tohoto důvodu mají lokální výrobci, kteří chrlí obrovské série a dokážou omluvit své nedostatky, výhodu. Za poslední léta jsme se o praktickém fungování podnikatelů v této zemi dozvěděli mnoho zajímavého.

Co třeba?

Řešili jsme problém s podvodníkem, který nás okradl, a pochopili, jak je někdy těžké v Číně podat trestní oznámení. Ve strukturované společnosti policejní úředník často neví, jak moc silný je ten, na nějž oznámení míří. Naše oznámení nejdřív vůbec nepřijali, pak přijali, ale následně nám je vrátili. Byla to zajímavá zkušenost. I způsoby podvádění jsou v Číně úplně jiné.

Mají v podvodech zvláštní "žánry"?

Ve staré Číně, tedy před rokem 1949, existovala zvláštní kategorie podvodníků. Třeba otevírání nové restaurace byla veliká událost a investice, organizovala se podle astrologie a geomanta, věštce, který se zabývá výkladem znaků z okolního prostředí. Ale ještě před otevřením se dostavil vyděrač v bílé kazajce, postavil se ke dveřím restaurace a řízl se do paže, až se z něj valila krev. Byl na něj odpudivý pohled a děsil hosty. Protože však stál na veřejném prostranství, nebylo možné ho vykázat. Musel přijít restauratér a vyjednat s ním částku, za kterou odejde.

Přetrval nějaký bizarní druh podvodu dodneška?

Častým podvodem, před kterým podnikatele varuji, jsou situace, kdy je nečekaně osloví čínská firma se zájmem o spolupráci. Jde většinou o čerstvě založený subjekt, který nemá ani složené základní jmění − to se dnes dá dohledat na internetu. Českého výrobce pozve na jednání, ten dorazí do Číny, domácí jsou velice srdeční a začnou mu vysvětlovat, komu všemu je třeba dát všimné či dárky, protože "u nás se to tak dělá". Částky nejsou vysoké, může jít o stovky nebo nižší tisíce eur. Český podnikatel na to často přistoupí. Zaplatí, v tu ránu se firma zavře a je konec. Protože se jedná o relativně nízké částky, je nerentabilní se o ně soudit. V součtu s cestovními náklady však může jít o stovky tisíc korun, které už podnikatel nikdy neuvidí. Podobné podvody však známe také z evropských zemí.

Jak je pro českého výrobce těžké dostat se na čínský trh?

Vedle cel a daní je tu množství netarifních překážek. Dostat se například na čínský trh s kosmetikou je mimořádně obtížné. Spolupracoval jsem s firmou zdatnou v nanotechnologiích. Její majitel vyvinul nanospidera − stroj, který v přísně klimatizovaném prostoru chrlí nanovlákno. Textilie, která z nich jde utkat, má využití v klimatizacích účinných vůči smogu, ale třeba i při kosmetické aplikaci kyseliny hyaluronové. Aby se však takový výrobek dostal ke spotřebiteli, vyžaduje to předlouhé testování, schvalování a investice v řádu milionů korun. S testováním navíc souvisí riziko, že váš nápad na tamním agresivním trhu někdo okopíruje − a je po všem.