Faux pas Ireny Jirků: Výlet na Bučinu

Kdo maže, ten jede. Předpotopní přísloví, že ano. Asi tak z dob, kdy Barunka Panklová sotva rozum brala a poštu vozil do České Skalice kočí v dostavníku. Ten mazat kola potřeboval pravidelně, stejně jako to činil povozník, který pak asi převážel dopisy a noviny na Staré bělidlo.

"Kdo maže, ten jede," opakuju si to omšelé heslo jako mantru a nechápu, jak se mi do hlavy zrovna teď mohl dostat kýčovitý obrázek s babičkou, Adélkou, Sultánem a Tyrlem. Já totiž vůbec, ale vůbec nejedu! Zato podklouzávám, smekám se anebo zadrhávám, drhnu, až ryju. Nesedím ani na voze, nejedu líbeznou ratibořickou krajinou, ale škrábu se šumavskou lyžařskou stopou.

Ráno jako vymalované, znáte to, sníh křupe, třpytí se na slunci, a tak namažete trochu "modrýho". A jedete! Asi tak dva tři kilometry. K lesu. Tam stopa ztuhne a zledovatí, takže hned první terénní vlna na sebe bere podobu příkrého úbočí. Jo, jasně že to dáte! Poprvé, podruhé. Potřetí si povolíte pauzu. A přemažete: zkusíte fialovej, pak červenej, až přebijete klystrem. Kdo maže… No, v téhle fázi už spíš jdete, než jedete, ale aspoň to není pozpátku, a závidíte všem, kdo si pořídili šupiny nebo sobolí kůžičky pod paty.

Šupináči nešupináči, se sobem i bez něho, všichni se sejdete před Bučinou. Stopa se nečekaně vyhoupne z lesa, přeskočí úvoz a elegantně vpluje na svažující se louku. Dva metry bělostných závějí, temně zelené panoráma na obzoru a nad ním, v mlhavém oparu… Fakt, to jsou Alpy! Když zase popadnete dech, sundáte běžky a prostě jen vnímáte to čarodějné místo.