Valentýnská povídka Michala Šandy: Groteska

Mám jisté zkušenosti s láskou, nebo si to aspoň myslím, ačkoliv moje největší lásky by se klidně daly popsat jako obyčejná slušnost. Krátce, nebo i hrozně dlouho, jsem s někým dobře zacházel a dotyčná osoba na oplátku zacházela dobře se mnou. Láska s tím nemusela mít nic společného.

Tohle napsal v roce 1976 Kurt Vonnegut jr. Ačkoliv psal sci-fi, nebyl dobrým prognostikem. Nic z toho, co předpověděl, se nevyplnilo. Na jeho románech jsou nejzajímavější předmluvy. Ty jsou geniální. Co Kurt Vonnegut jr. napsal o lásce, platí i po 63 letech do písmene.

Když jsem četl jeho předmluvu ke Grotesce, bylo mi jedenáct. O lásce jsem ještě neměl ponětí, ale jaksi neurčitě jsem tušil, že bych si ta slova měl zapamatovat. Teď je mi čtyřiasedmdesát.

Proč to ale říkám?

Asi abych se pocvičil v počtech.

1976 + 63 + 11 + 74 =

Kdepak, takový blázen ještě nejsem, abych nevěděl, co a proč říkám, přestože Adéla by si toužebně přála, abych jím byl a mohla se mnou orat, jak si ona usmyslí. Říkám to proto, že s ní není k vydržení. Už od rána je nabručená. Vztahovačná. Protivná. Sršatá. Naštětěná. Co jsem jí proved?

Sotva jsem dopsal Co jsem jí proved? už mi na laptopu problesklo:

Jenom si vzpomeň.

Tohle propojení počítačů a smartphonů a šmírování přes aplikace je pro zlost. Říkám si, jestli nám nebylo líp, když se telefonovat chodilo do budky na ulici. Hovor stál padesátník. Kdo tohle pamatuje?

Já! Ještě než se z tebe stal starej dědek, už jsi byl dědkovitej morous. Pořád jenom proti všemu remcáš, ale mě neoblafneš. Tohle nezamluvíš − co je dneska za den?
Pondělí.
A Valentýn!
Aha.
A tys mi ani nepopřál. Taháš si triko, kdo ví jakej že nejsi lumen a já semetrika, která s tebou orá. Jsi blázen, a navíc máš paměť děravou jako cedník.