Valentýnská povídka Jana Bartáčka: Když má milá zabliká

Píše se rok 2039 a vše už je jinak než v dobách první globální… No, dosaďte si, co chcete. Důležité je, že Gmail, všechny aplikace i životní funkce včetně odzdátých snů běží mé lásce stále na pozadí, má ho nádherné. Jak srdce z marcipánu, které jsem jí kdysi dal. K Valentýnu. Tehdy ještě nejezdily v Ostravě výtahy jen dolů, Finové o bílých nocích netrpěli silnou bipolární poruchou a fenomenální keňští maratonci, odjakživa přivyklí vysokým nadmořským výškám, netrénovali na střechách newyorských mrakodrapů.

Vždycky, když ti vyhublí chlapíci doběhnou na konec střechy a odrazí se, aby skočili na tu další, trnu hrůzou. A pak na další. A další… Co mají v těch čokoládových nohách, nechci radši ani vědět, ale klidně je možné, že se někde v pohodlíčku válí, jsou hezky vypasení, až jim pupky lezou z lesklých Adidas trenýrek, cpou se hranolky s majonézou, možná dělají i jiné věci, o nichž nechci mluvit, a tohle je virtuální projekce. Stará dobrá realita už samozřejmě neexistuje, jenže tradice se musí zachovávat, to zas jo.

Musí se také dělat plno nových úkonů. Například postovat na sítích v přesně určených časech a dávkách − obdobně jako se dřív brala antibiotika, se všemi následky. Když vynecháš, staneš se rezistentní. Zaškrábe ti v krku a seškrábnou ti profil. Minimálně na půl roku. Celkově to však není zas tak strašné. Příbytek povinností je kompenzován úbytkem práv. Třeba toho volebního. Dneska, jak známo, smí v rámci zjednodušení volit pouze volejbalisti. Pro ostatní lidi úleva, pro ně vopruz. Naštěstí už volí elektronicky, takže se ani nemusí uvolňovat z tréninků, a najíždí se již i na telepatický formát.

Jak jsem v úvodu říkal, moje láska si nechala natáhnout všechna data a funkce do své překrásné prdelky. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaké nové tetování, ale pak jsem si všiml, že jí ten výstavní zadeček občas zabliká.

"Tak tohle je hodně nadzvukový, lásko," zašeptal jsem jí o valentýnské noci do ouška, když se opět rozsvítily její roztomilé zadní diodky, "to je jako dárek pro mě?" pokračoval jsem s napětím, co bude následovat.
"Ne, to je dárek pro mě. Musela jsem si udělat radost. Tenhle e-lifový design teď frčí, to nevíš? Mám tam všechno. I tebe, podívej," vyšpulila na mě zadničku.