Valentýnská povídka Zuzany Válkové: Rok, kdy už se ví, co znamená „nic“ v odpovědi na otázku „co ti je?“

Žiju v nádherné době. Napadne mě to pokaždé, když si uvědomím, že ještě mí rodiče navazovali milenecké a partnerské vztahy bez jakékoliv teoretické a praktické přípravy. Mě, čerstvého třicátníka, kupříkladu počali − odpusťte mi ten technický detail − léta Páně 2009.

Tehdy se lidé ještě seznamovali, zjišťovali, jestli se rámcově snesou, když už mají podezření, že se strašlivě milují, a pokud došli k závěru, že s tím pocitem chvíli vystačí, byli spolu − anebo nebyli. Takový risk! Takový pravěk!

Upřímně řečeno, než absolvovat rozchodové či rozvodové drama, to se radši nechám i s bicyklem vysmýkat na nějakou obzvlášť děsivou skalní římsu v arizonském Grand Canyonu, rozjedu se dolů a vteřiny před smrtí zařvu "Geronimo!". Co by se mi totiž mohlo stát horšího, než že se rozmáznu o červené šutry a budu to mít okamžitě za sebou?

Z vyprávění prarodičů vím, že rozchod − anebo hůř rozvod − mohl znamenat měsíce, ba roky v agónii. Někteří lidé se z něj nevzpamatovali nikdy. A nadosmrti z nich bylo něco, čemu má babička říkala "kyselé hýždě".

Já strávil přípravou na partnerství víc než polovinu školní docházky, věnoval jsem jí také univerzitní studia v oboru pragmalingvistiky intimních vztahů. Jinými slovy, zabýval jsem se výzkumem toho, co říkáme, abychom nemuseli říci to, co říci chceme, protože víme, že bychom dostali nakládačku.